Josef Pepson Snětivý: 'Miloň Čepelka je výborný navigátor'

Josef Pepson Snětivý při této příležitosti poskytl rozhovor nejen o spolupráci s Miloněm Čepelkou, ale i o postavení poezie či vydávání knih v dnešní době.

Co vás svedlo s panem Čepelkou dohromady?
Divadlo Járy Cimrmana mám velmi rád už od raného mládí, a když mě Pavel Žalman Lohonka, jemuž jsem tehdy organizoval koncertní oslavy šedesátin, požádal, abych mezi jinými pozval i Miloně, bral jsem to jako příležitost seznámit se s člověkem, kterého jsem obdivoval. Podařilo se a dnes mám tu čest a to potěšení být Miloňovým přítelem i nakladatelem.

Jak vás napadlo začít jezdit po štacích s literaturou?
To pochází od dalšího mého přítele a spisovatele Alexandra Stainfortha. V posledních letech jezdím nejčastěji právě s Miloněm a vždy je to pro mě, jak rád říkám, „za odměnu".

Na co se mohli těšit účastníci besedy v Hronově?
Naše literárně-hudební beseda se jmenuje Ten píše to a ten zas tohle. Oba jsme představili své aktuálně vydané knihy, Miloň povídkovou sbírku A jestli neumřel… /a jiné povídky/, já básnickou sbírku Retroperspektiva , stejně jako už dříve vydané prozaické i poetické tituly. Odpovídali jsme na otázky návštěvníků. Vše jsme doprovodili vlastními i převzatými písněmi.

Na jakou z vašich poutí s literaturou nejvíc vzpomínáte?
Každý kraj, každé město, každá beseda je jiná. Vždy je ale krásné, dojde-li k souznění mezi námi na pomyslném „jevišti" a čtenáři. To se naštěstí daří téměř vždy a musím říct, že letos mám za sebou (nejen s Miloněm, ale také se Zuzanou Maléřovou) už šest besed a pokaždé to bylo skvělé. Ani Hronov, proslulý mimo jiné i díky slavným jménům naší literatury, nezůstal pozadu!

Od pana Čepelky Vás dělí možná generace. Jaké to je, vystupovat společně? Je něco více, co vás spojuje?
Myslím, že oba máme podobný náhled na tvorbu, umění, veřejné aktivity v nejširším slova smyslu… Oba též celoživotně směřujeme za „říší krásy", mám-li použít možná poněkud nadneseného výrazu Jiřího Karáska ze Lvovic. A identické je i to, že se rádi obklopujeme příjemnými a umělecky založenými lidmi.

Jaký je Miloň Čepelka společník?
Naprosto skvělý. Je navýsost příjemné mlčet s ním, stejně jako konverzovat, má své zásady, ale současně mu nic lidského není cizí. A navíc, když to trochu odlehčím, je výborný navigátor, neboť s Divadlem Járy Cimrmana projezdil celou republiku křížem krážem.

A jak se Vám s ním spolupracuje jako vydavateli?
Vzhledem k tomu, že máme za sebou už osm vydaných titulů (pět prozaických a tři poetické), asi nemusím zdůrazňovat, že velmi příjemně. Navíc Miloň odevzdává rukopisy ve velmi profesionální formě, takže jejich redakce je mi požitkem. Největší „problém", pokud lze tohoto slova vůbec použít, je jeho snad až přílišná skromnost, kvůli níž se někdy obtížněji odhodlává předložit mi nový rukopis.

V čem je třeba jeho tvorba jiná?
V dokonalém zvládnutí češtiny, což u dnešních autorů bohužel není pravidlem, v životní moudrosti, která se nedá načíst, ale současně právě v obdivuhodné sečtělosti. A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho. Nechme však čtenáře, aby si v jeho prózách i básních každý našel to své.

Proč se Vy sám věnujete mimo jiné právě i poezii?
Miluju tento obor a možnosti, které skýtá. Básník může vyjádřit své okouzlení vnějším světem i popsat to, co probíhá v jeho srdci, přičemž délka i forma je jen a pouze na něm samozřejmě při zachování jistých formálních pravidel, v tomto ohledu jsem spíše konzervativní. Navíc jde o sféru literatury, která má nejblíže k mé milované hudbě, jíž se věnuji již od šesti let.

Není to žánr, který „umírá"?
Nedomnívám se, byť už dnes neplní „národoveckou" funkci jako v předminulém století, stejně jako není podporována státem (aniž bych tesknil po bývalém režimu, od roku 1989 nám vládnou po mém soudu nekulturní lidé, Václava Havla nevyjímaje). Své čtenáře i čtenářky si však stále najde. A pro mne osobně jde i o vhodné doplnění mých sólových koncertů Na vlnách tónů a slov.

A vůbec, jak se Vám to jeví dnes s literaturou a vydáváním knih je to s ohledem na internet těžší, nebo lidé stále mají o knihy zájem?
Prodeje klesají, stát dělá vše pro to, abychom byli co nejhloupější, a o kulturu nemá zájem. Nechci se však opakovat a být negativní, proto řeknu jen to, že věnuje-li se člověk nakladatelské profesi usilovně a s láskou, odměna se vždy dostaví.

Máte v literatuře nějaký vzor?
Takových jmen bych mohl uvést spoustu, ale za všechny budu jmenovat jen Jakuba Arbesa za krásné skloubení reality a nadpřirozena a Antona Pavloviče Čechova za brilantní vylíčení okamžiků, které, ač si to aktéři namnoze ani neuvědomují, rozhodují o jejich dalších vztazích i životech.

Jste příznivcem fotbalu. Jak jde skloubit kopaná s uměním hudbou a literaturou? Doplňuje se to, nebo jsou to jiné světy?
Fotbalu se věnuji už jen jako publicista a tatínek dvou malých slávistů, kteří mi nejen na hřišti dělají velkou radost. Tato hra je stejně jako literatura a hudba mou velkou láskou a vydařená akce, končící gólem v té „správné" brance, mě potěší stejně jako krásná skladba či báseň.

Připravujete zpověď s Tomášem Řepkou, jak jste k tomu přišel? Proč jste si vybral právě jeho?
Řeknu-li to stručně: chtěl jsem ho poznat, protože některé věci, které se kolem něj děly, jsem nechápal. Možná jsem ho přesvědčil i svou otevřeností, s níž jsem mu sdělil, že rozhodně nejsem jeho nekritický fanoušek. Jeho zpověď je velmi otevřená, i proto nese název: Tomáš Řepka: Neuhýbám! Vyjde s největší pravděpodobností na můj svátek za pár dnů 19. března. Shodou okolností týž den vystupujeme s Miloněm ve Slavičíně, který je Tomášovým rodištěm. Život je plný pozoruhodných náhod.

O čem bude Vaše další nová kniha Ženy, které rozdávají adventní věnce?
Tato psychologicko-erotická novela s kriminálním podtextem pojednává o osudovém vztahu rozvedeného otce středního věku a temně osudové krasavice, která svého přítele potrestá za jeho poklesky a přílišnou zvědavost. Na žádné jiné knize (snad s výjimkou románu Piercing na duši) jsem nepracoval tak usilovně a tolikrát ji nepřepracovával. Rád bych ji vydal na podzim.

Jak vůbec začínáte psát přichází nejdřív samovolně námět, nebo si řeknete, že něco napíšete, a pak přemýšlíte, co?
Je to odlišné v různých formách u básní stačí třeba jediný neotřelý obrat, u próz potřebuji nejprve vystavět celý příběh, ač se pak v průběhu tvorby mnohdy ubírá jinými cestami. Snažím se hodně naslouchat, hodně se dívat, hodně cestovat, a hlavně hodně žít. Pak není o inspiraci nouze.