Je středa odpoledne a já jdu do Léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) v Jaroměři, abych se seznámila s canisterapii a podívala se, jak funguje v praxi. V budově LDN se setkávám se Zdenou Mikovskou a jejími dvěma pejsky. Jonáš, béžový oříšek, na mě kouká velkýma očima a já mám pocit, že se směje. Malý yorkšírský teriér Charlie pobíhá po chodbě a zvídavě vše očuchává. Zvědavě se paní Mikovské vyptávám na nejrůznější věci o canisterapii.

„Může to dělat jakýkoli pes. Musí mít pro to akorát vrozené vlohy. Nesmí mu vadit ani takové tahání za uši a ocas," odpovídá mi paní Mikovská na dotaz ohledně jejích pejsků.

Společně se dvěma sestřičkami se vydáváme do prvního pokoje. Postarší paní sedící na posteli se okamžitě rozzáří oči, když vidí přibíhajícího Jonáše. Hned vytahuje ze skříňky krabičku plnou piškotů. Sestřička položí připravenou deku na postel a psi si vyskočí nahoru vedle paní. Mlsně jedí všechny kousky, které jim pacientka podá.

„Tohle je první pokoj, tady jsou ještě hladoví. To ke konci už ani ty piškoty nebudou chtít," informuje mě paní Mikovská. Asi po pěti minutách je čas jít k dalším pacientům. Postarší paní slibuje, že zbylé piškoty schová na další psí návštěvu a dává pejskům pusu na rozloučenou.

V dalších pokojích už leží více lidí. Většina z nich musí zůstat v posteli, tak k nim do postele sestřičky dávají alespoň malého Charlieho. Paní Mikovská má ve váčku zásoby piškotů, tak vždycky dá pacientce pamlsek do ruky, aby mohla pejska nakrmit. Na židli sedí pacientka, která je hluchoslepá. Sestřička jí dává malého yorkšírského teriéra na klín a paní ho ohmatává. Je vidět, že jí je líto, když jí ho musí sestřička zase vzít, aby se s ním mohli potěšit i další nemocní.

Ve čtvrtém pokoji už malý Charlie žádné piškoty nechce, zato Jonáš se po nich může utlouct. Starší paní v županu si pro pejsky připravila sušenky a nechce dopustit, aby jeden z nich odešel hladový. „Ještě ten maličký, ty už jsi měl dost," podstrkává kousek sušenky Charliemu pod čumák a napomíná Jonáše. Vydržela by ty čtyřnohé chlupáče krmit celý den. „Paní půjde brzy domů," sděluje mi sestřička.

Když vycházíme na chodbu, nenápadně tam sedí postarší paní, u které jsme byli hned na začátku. Je vidět, že by se ráda se psy ještě mazlila. Nemáme bohužel čas. V nemocnici je řada pacientů, kteří mají rádi pejsky a rádi by si je alespoň pohladili. Já už se ale musím se psí výpravou rozloučit. Poděkuji všem a odcházím domů. Tam mám svoji fenku, kterou můžu tahat za uši a ocas a jí to nevadí. Možná proto mám stále tak dobrou náladu a musím připustit, že canisterapie rozhodně pomáhá.

DANIELA ERYCHLEBOVÁ