„Pak jsem šel na handl do Bělého, kde jsem se měl učit česky,“ vzpomínal, jak byl první den v cizím prostředí bez rodičů a bez přátel smutný. „Bylo tam děvče o něco starší než já, a volala na mě, že jsem německý pes,“ vybavoval si útržky vzpomínek. „Bylo nás tam deset kluků, co jsme se přišli učit česky a děti na nás pokřikovaly Hitleráci a smály se nám,“ vzpomínal na rok 1933, kdy začínalo jedno dlouhé temné období. „Hitler byl strašné neštěstí pro Německo, i když v počátcích mnozí jeho politiku vítali,“ připouštěl muž, který musel v roce 1941 narukovat a putoval na ruskou frontu.


Po válce strávil dva roky v americkém zajetí ve Francii, kde – jak sám říká – pracovali v hrozných podmínkách. Aby se jim vyhnul, tak naschvál vypil benzín a skončil s horečkami mezi práce neschopnými. V roce 1954 se odstěhoval do Austrálie, kde pracoval v leteckém průmyslu a nyní si už čtvrt století užívá penze. „Teď už se v Austrálii cítím být doma,“ říká.


Rodné Křinice navštívil před dvěma roky při oslavách 750. let a letos se opět na několik dnů přijel podívat. Prošel si klášetr, muzeum, plánuje výlet do Polska na Hejšoviinu a byl se podívat i na Ruprechtickém Špičáku. Chystá se i do Prahy na operu a chtěl by nataké navštívit i místa v okolí. Po regionu se pohybuje ve vypůjčeném Favoritu, v němž má trochu problémy s umístěním volantu – v Austrálii ho mají vpravo a jezdí na rozdíl od kontinentální Evropy vlevo. „Známí s Austrálie se mě ptali jak se mi vede a jak to tu vypadá. Tak jsem jim vzkázal, že všichni tady jezdí na špatný straně,“ dodal s úsměvem muž, který si na zadní sklo svého vozu nalepil nápis Australie, aby udržoval řidiče jedoucí za ním v ostražitosti.