Vzpomenete na své začátky a první cesty na kole?
Od útlého mládí jsme s rodiči sportovali a cestovali. Když jsem dostal první kolo, tak jsem z počátku jezdil po okolí Broumova. První delší cesta byla na tři dny do Krkonoš, potom jsem jezdil týden po Královéhradecku.V sedmnácti letech jsme objeli Švýcarsko kolem dokola. To se mi zalíbilo. Zjistil jsem, že nejlepší pohled na svět není ze sedla koně. Svět je nejhezčí ze sedla kola. Když totiž jedete autem, tak stihnete hodně, ale nic nevidíte pořádně. Pěšky uvidíte strašně moc krásných věcí, ale ujdete krátký úsek za dlouhou dobu. Na kole je to tak něco mezi. Kolo je prostředníkem jak poznat místní kulturu, což je většinou zajímavé i pro místní obyvatele, když jedete s kolem ve vzdálených krajinách.

Od kdy se vydáváte na dlouhé cyklocesty a kdy se uskutečnila ta největší?
Vyrážím od roku 1996, ale první velká trasa byla v roce 2001, kdy jsem vyjel z Broumova napříč Evropou až do Afriky. Ta byla hodně zajímavá. První plán byl, že pojedeme s kamarádem ve dvou, potom jsme se domluvili, že bychom si mohli na cestu sehnat ještě dvě dívky. Dali jsme si inzerát: Hledáme holku, která by s námi jela na kole do Afriky. Značka: pohodová cykloturistika. Ozvaly se dvě, a tak jsme začali plánovat cestu.

Šlo všechno hladce nebo nastaly problémy?
První problém přišel asi tři měsíce před odjezdem, kdy kamarád cestu z pracovních důvodů odřekl. Během týdne ji odřekla i jedna z dívek a tak jsme nakonec s Lenkou, která byla tou druhou dívkou, zůstali sami dva. Vůbec jsme se neznali. Byla to taková objevitelská cesta. Mně v té době bylo dvacet jedna a ona byla o rok starší. Bylo to takové trošku šílené. Vše ale dobře dopadlo, i když cesta to byla hodně náročná, tak jsme nakonec byli oba spokojení a moc se nám to líbilo.

A jak to bylo s Lenkou po návratu z Afriky?
Já pokračoval ve studiích, v té době v Ostravě. Lenka bydlela u Dobříše, kde i pracovala, a tak jsme další vztahy neudržovali. Zůstali jsme ale dodnes dobrými kamarády a je to zřejmě náhoda, ale nedávno jsme se náhodně po několika letech opět setkali. Tenkráte to bylo kamarádské setkání na tu jednu expedici, ne žádná známost.

Prozradíte, co obnáší příprava před cestou?
Nejdříve si stanovím pár základních bodů, posbírám si i pár dobrých tipů, ale přesnou trasu stanovenou nemám. Ta se během cesty upravuje a jede se podle konkrétních podmínek. Například poslední cesta napříč Amerikou se měla jet ze západu na východ. Potom jsem ale zjistil, že tam je spousta nezajímavých úseků a tisíce kilometrů se jede skrz kukuřici či dobytčí farmy. Plán se změnil a raději jsme se podívali do amerických národních parků. Tím se celý itinerář zhroutil a trasa se kompletně předělala. Zařadili jsme do cesty i průjezd Kubou i Mexikem.

Procestoval jste například Korsiku, Island, Litvu, Pyreneje či Alpy. Jak vzpomínáte na ty opravdu dlouhé trasy?
Jednou z nich byl v roce 2007 průjezd Austrálií, který jsem absolvoval s mou dlouholetou přítelkyní Renatou. Jezdili jsme spolu asi šest let. Vrcholem byla cesta napříč Austrálií, která trvala pět měsíců z původně tří plánovaných. Z původních šesti tisíc kilometrů jsme najeli přes devět. Kochali jsme se nejen přírodou, rostlinami, ale sledovali i zajímavé živočichy a zvířata, které v naší krajině nepotkáte. Je pravdou, že tam jsou úseky úplně bez civilizace, kde se musíte vypravit na cestu s pořádnou zásobou jídla a vody. Na takových úsecích narazíte akorát tak na benzinovou stanici, ale rozestup mezi nimi je přes dvě stě kilometrů. Vrátili jme se ale nadšení.

Jak jste se seznámili s manželkou? Určitě v tom hrálo také roli kolo…
Seznámili jsme se na festivalu cyklocestování, který pořádám. Od té doby jsme své přátelství utužovali, až jsme skončili u oltáře. Renata se sportu věnovala, na kole už měla také něco najeto. Na delší cestu jela až se mnou, a to na dva týdny na Sardinii. Za další rok jsme vyjeli na cestu napříč Amerikou. Bylo to opravdu hodně náročné. Z kopce do kopce, kaňony a samé hory, teplo zima… Všude jsme byli středem pozornosti. Američané jsou velmi dobrosrdeční lidé, nabízeli nám pomoc a byli velice ochotní. Poskytovali nám i azyl u nich doma a nechávali přespat. Se spoustou z nich jsme stále v kontaktu a někteří nás už i navštívili.

Kolik váží taková výbava na kolo?
Asi čtyřicet kilogramů. Když k tomu připočítáte jídlo a vodu, tak to je nad šedesát. Na cestu pouští běžně beru dvacet litrů vody na den. To už je zátěž, která je opravdu znát, je to jak obtěžkaná motorka. 

Nehrozilo vám na cestách nějaké nebezpečí? 
Největší nebezpečí nám hrozilo asi v Utahu na hranicích s Coloredem. Chytla nás obrovská bouře, kolem stanu létalo tisíce blesků, tak to jsme se klepali strachy. Tam jsme opravdu nevěděl,i jestli přežijeme. Ze strany obyvatel nebo zvířat nemohu říci, že by někdy hrozilo nebezpečí. Je jasné, že v Austrálii nebo v Americe si musíte dávat pozor na hady a pavouky a musíte se s tím naučit žít. Domorodci s tím žijí také, jako my tady žijeme s auty. Když dáte domorodce tady na křižovatku, tak ho hned přejede auto a když mu vysvětlíte, jak se má chovat, tak ho nepřejede. Stejně tak jsme se snažili naučit chovat v přírodě a dbali rad domorodců.

Kterou z cest cestu považuje dosud za nejtěžší?
To byla asi ta do Afriky, protože tam jsme měli nastaven denní limit přes sto kilometrů. To znamená, že když jsme si udělali přestávku nebo dané kilometry nenajeli, tak jsme to museli druhý den dohnat. A to je strašně moc, protože jsme to jeli v létě a v jižních státech bylo i přes čtyřicet stupňů. Za ty dva měsíce, co jsme na cestu měli, tak jsme si udělali pouze čtyři volné půldne. Fyzicky to bylo určitě nejnáročnější. Ameriku jsme projížděli v klidu, jelikož jsme ji chtěli lépe poznat a třeba národní parky jsme si procházeli pěšky, navštěvovali jsme také zajímavosti, a tak jsme v Americe nachodili přes třista čtyřicet kilometrů pěšky. Našim cílem ale nebylo trhat kilometry, ale poznat lépe navštívenou zemi. Při cestě po Americe jsme například spali u šedesáti rodin, a tak jsme poznali lépe i jejich kulturu.

V říjnu loňského roku se vám narodila dcera. Nepověsíte kolo na hřebík?
S narozením dcery v žádném případě nepřichází konec s cyklistikou, ba naopak. Dcerka už jako vánoční dárek dostala od svého kmotra cyklovozík, takže v létě znovu vyrážíme. Ne na žádnou dálkovou trasu, ale na dvoutýdenní pohodovou vyjížďku ve třech celá rodina. To, že z dcery bude cestovatelka, má dané. Narodila se ve stejnou hodinu, kdy Tilmann Waldthaler, který je druhý největší cyklocestovatel na světě a má najeto přes čtyřista padesát tisíc kilometrů, přijížděl poprvé v životě do České republiky a druhý den se za ní byl podívat v porodnici a stal se jejím kmotrem. Tak už to má zpečetěné.

Další podrobnosti, zajímavosti a zážitky z cest i s fotografiemi a plány cestovatele jsou uvedeny na jeho webových stránkách www.cyklocestování.cz