PETR LANDR, ředitel Regionálního muzea v Náchodě
Vzpomínám na obrovský stres a nejistotu násobenou zděšením, že někteří spolužáci se již dávno naučili všechny otázky a nyní dva měsíce jen opakují. Nemohu zapomenout ani na noc před maturitou, kdy s pocitem, že nic neumím, jsem šprtal až do rána. Vzpomínám si ale i na kantory, kteří neuškodili a u maturity výrazně pomáhali. Když se na to vše podívám zpětně, tak to sice nebyla největší a nejtěžší životní zkouška, ale byla to první velká zkouška, která mne dobře připravila na všechny další.

IVAN ČEŠKA, vedoucí správy objektu, Státní zámek Ratibořice
No byly to nervy. Nevím, jestli se dospělost „dostavila", ale nakonec jsem to zvládl. Neskromně dokonce s vyznamenáním. Mohu poradit těm letos „zkoušeným z dospělosti", že co nestihnete za čtyři roky, tak už o „svaťáku" nedoženete. Je to z vlastní zkušenosti. Když jsme s kolegou na privátu zjistili, že tomu tak je, tak jsme v půlce „svatého týdne" všechno odložili a chodili jsme po jeho zbytek hrát tenis.

LUDMILA POHANKOVÁ, ředitelka Střediska volného času Déčko Náchod
Na maturitu dnes už vzpomínám pochopitelně s úsměvem. Ale tehdy to bylo dost dramatické, protože mi na začátku svatého týdne začaly růst všechny čtyři zuby moudrosti najednou. Vlastně to bylo dost vtipné, když jsem zrála ke zkoušce z dospělosti, ale učit se texty o národním obrození s oteklou pusou nebyl žádný med. Vzpomínám si, že jsem se odstěhovala na ten týden k babičce, kde jsem byla zavřená v pokojíku se všemi učebnicemi, babička mi nosila kloktat heřmánkový odvar a dědeček slivovici, samozřejmě tajně, aby babička nevěděla. Učit se šlo, až když bolest polevila, což bývalo tak odpoledne. K učení jsem si pouštěla jazz na uklidněnou.
V klíčový den cestou do školy mi došlo, že vůbec nic neumím a přišla jsem se slzami na krajíčku. Na chodbě mě potkal třídní a rezolutně pravil, že mi věří. Fakt jsem ho nemohla zklamat a bylo to 1-1-2-2.