„Nezáleží na tom, jak jsou hory vysoký – ať je to Sněžka nebo Mount Everest, tak vždycky prožívám zvláštní pocit. Jakousi tichou touhu zkusit to. Přicházím k ní tiše, s prosbou, jestli na ni mohu vylézt – uznávám její nebezpečnost, její obranu v podobě lavin a kolmých nepřístupných ploten. Nezlobím se na ni, když mě odmítá, mám jí rád, a občas se i přistihnu, že s ní docela potichu mluvím. Žít v horách mi přináší úchvatný pocit, ale člověk musí sejít dolů, odkud přišel. Vracím se povznesenej a světský trable a starosti pak dovedu snadno řešit,“ popisoval svůj osudový vertikální vztah.

S horolezectvím začínal na Ostaši, pokračoval v Adršpachu, kde má na kontě řadu pověstných prvovýstupů. Ve Vysokých Tatrách absolvoval 230 výstupů, z toho 80 v zimě a 25 prvovýstupů. Zúčastnil se dvou expedic do Himaláje, v roce1984 na Lhoce Šar, Dhaulágirí a v roce 1987 na Mount Everest. Jako první Čech stanul v roce 1986 na vrcholu Ama Dablam. Navíc se jednalo o první český sólo výstup západní stěnou.

Celkem 478 trofejí bylo k vidění na sále restaurace Na křižovatce v Jasenné na Chovatelské přehlídce trofejí ulovené zvěře okresu Náchod.
OBRAZEM: Přehlídka trofejí vypovídá o stavu zvěře a přístupu k ní

Solovýstup? Ne - jistí mě sněhulák

Právě jeho sólovýstupy dráždily funkcionáře socialistické tělovýchovy, pro které bylo sólové horolezectví západním výstřelkem, proto je často tajil. Jeho sólovýstupy na Kavkaze byly poté, co se prozradily, poměrně obtížně urovnávány u sovětských funkcionářů. Na situaci reagoval známý kreslený vtip  ve kterém před typickým sovětským trenérem v teplákách a s píšťalkou na krku stojí „Lanč" (přezdívka Miroslava Šmída), objímá kolem ramen sněhuláka a říká: „Já že nemám spolulezce?"

Za svou sportovní činnost Šmíd i přes sólolezecké aféry za totality obdržel titul Zasloužilý mistr sportu.

Kromě cest k vrcholům hor byl průkopníkem i v jiné oblasti – jak se bez trmácení dostat dostat z hory dolů. Jak popisuje lezecký časopis eMontana v říjnu 2020, byl českým průkopníkem paraalpinismu. „Všichni mluví o velikosti, barvě, tvaru a typu padáků, gesty ukazují nahození padáku, start, zatáčení, spirály, přistávací manévr. Diskutuje se o nejlepších terénech na létání, o četných zraněních a o špitálech, které provázejí život bývalých lezců,“ vzpomínal na léto v roce 1989 Mirek „Lanč“ Šmíd, který do ČSSR přitáhl padák ze "západu" jako úplně první.

Ilustrační foto
Divadelní kumšt si přinesli s sebou, herci z Ukrajiny zahrají divadlo

Tvrdé přistání pod Kavkazem

Když s kamarády poprvé „létal“ na sjezdovce v Machově, psal se červen 1987. Pak křídlo vzal na Královecký Špičák u Žacléře, kde mu ho zkušení rogalisté chtěli sebrat, aby mladíkovi zachránili život. Nenechal se a předvedl jim hladké přistání. Vytušil, že létat na padáku je větší vzrůšo než lezení… Čerstvě zamilován si Míra Šmíd přibalil výbavičku s sebou do vlaku na Kavkaz, kam se vydal hned zhruba za měsíc po svém prvním českém létání. V hlavě měl jediný cíl – jako pták se dostat z hory Bžeduch, která měří 4270 m n. m. „Věděl jsem, že o padáku, vzduchu, termice, horských větrných proudech apod. nevím vůbec nic. Bylo mi jasné, že je to dost nebezpečné, ale bylo mi také naprosto jasné, že poletím.“ A tak se také stalo. Míra tvrdě přistál do kamení na moréně a měl štěstí, že ruští kamarádi zpozorovali, kde přesně leží. Pak už to šlo následovně: nosítka – základní tábor – týden v ruské nemocnici – transport přes Moskvu – chirurgie v Trutnově – třicet dní na zádech – zimní rekonvalescence…

Na Mirkovi Šmídovi neupoutávaly jen jeho lezecké úspěchy, ale i jeho lidské vlastnosti. Jsou patrné v knize „Cesty a návraty (Ze života horolezce, 1952-1993)“, která vznikla z fotografií a deníků z horolezcovi pozůstalosti. „Odjakživa jsem byl starostlivý tvor. Neodpustil bych si, kdybych partnera přivedl do nějakých problémů. Jsou lidé, ke kterým cítím odpovědnost absolutní. … Zodpovědnost by ovšem neměla být přehnaně velká, aby člověku nebránila v rozletu, je-li však příliš malá, stává se z něj sobec, který bere v potaz jen sám sebe.“ A tím podle vzpomínek nejbližších rozhodně nebyl.

Již déle než čtvrt století Mise Velichovky připomíná události z konce druhé světové války – příjezd vojáků americké armády do sídelního místa tehdejšího velitelství armády „Mitte“ (Střed), kterému velel polní maršál Ferdinand Schörner.
Davy lidí vítaly spojence. Velichovky si připomněly příjezd americké armády

V pondělí 11. září 1993 ráno vyšel „zkusit sóliko na Lost Arrow, 380 m vysokou žulovou věž, stojící před hradbou stěn v Yosemitském národním parku… Ve čtvrtek ráno byl Míra dalekohledy pozorován již kousek pod vrcholem, jak se pohybuje po širší polici. Předpoklad byl, že brzy doleze na vrchol a odpoledne se vrátí do kempu.“ Nevrátil. Rozbité tělo našli na dně soutěsky mezi věží a masivy. Podle dostupných informací spadl těsně pod vrcholem, na který postupoval bez jištění - veškeré vybavení bylo nalezeno na poslední polici pod vrcholem.

Stálou připomínkou na Mirka Šmída je už řádku let kámen nedaleko kaple na Ostaši, kde na něj pravidelně vzpomínají mnozí přátelé, ale i lidé, kteří si ho váží jako horolezce i člověka, třebaže ho nikdy ani nepotkali.