Už samotný příchod ke garáži nevypadá nijak optimisticky. Okolo objektu je harampádí všeho druhu - od kupy odpadků, železa, přes haldy oblečení na plotě až po staré matrace. Nebezpečně nakloněná kadibudka je jen pro odvážné…

V mraze se pod vlhkou deku nikomu lézt nechce

„Pojď dál, zouvat se nemusíš," zve mě téměř bezzubý úsměv Vladislavy Prchalové do nevlídného šera. Místo dveří ledabyle připevněný závěs, nosné trámy jsou nahnilé tak, že spát pod nimi rozhodně není bez rizika, prkna pod střechou pokrývá plíseň, mezi cihlami profukuje vítr a když prší, tak teče i dovnitř. Není divu, že ve vzduchu je cítit vlhkost a plíseň. „Však si šáhněte," ukazuje na deku. „Všechno je vlhké, není šance aby to uschlo. Támhle ten polštář strakatý je úplně mokrý a zmrzlý, pršelo mi na hlavu. Víte co to je zalézat si večer v mrazu pod vlhkou deku?" choulí se zimou hubená žena. Její druh 59letý Jarda Lukášek se v Broumově už coby mladík učil na zedníka. Jak dlouho žije na ulici si už ani nevzpomíná. „Bude to tak 10,15 let," odhaduje. „Když jsme ses Vlaďkou před sedmi lety seznámili, tak už jsem byl pár let bez domova," říká invalidní důchodce. Trojlístek doplňuje 58letý Miroslav Ignác, který je bez domova od té doby, co mu umřela maminka. „Máma umřela v roce 2022 a od té doby to je na nic."

Dny jsou jeden jak druhý, furt dokola, už je to únavné

Prostředí pro normálního smrtelníka těžko představitelné. Přesto je polorozpadlá garáž za kostelem sv. Ducha základnou pro trojici osob bez domova. Denní rytmus v chladných zimních dnech mají strojově přesný. „Ráno vstaneme, jdeme se na dvě hodinky ohřát dolů do sociálního centra, dáme si čaj a najíme se. Po dvou hodinách ale musíme odejít, tak sedíme na lavičce v kopečku u kostela nebo couráme po městě. Ve tři hodiny se zase můžeme jít na dvě hodiny ohřát a v pět zase vypadneme. No a cestou na barák si dáme něco na zahřátí a když přijdeme, tak si zapálíme svíčky a zalezeme pod ty vlhký deky. Ke mně si naštěstí vleze i kocour, tak ten mě zaplaťpánbůh zahřeje. Je to furt dokola. Už to je únavné," popisuje svůj den Vladislava Prchalová, která před drahně lety začínala žít na ulici v Praze. „Takovéhle rampouchy byly tehdy na trolejích na Masarykově nádraží," ukazuje rukou jak mrazivá byla onoho času zima. „Tramvaje nejezdily, vlaky nejezdily a my spali venku pod mostem. Pak jsem si našla přítele, ale ten mi umřel na rakovinu plic a zase jsem skončila na ulici," líčí svou životní pouť, která ji nakonec zavedla na ubytovnu Diakonie do Broumova. „Tam byl ale nějaký problém, tak mě vyhodili a od té doby jsem zase na ulici."

Spolubydlících ubylo: Blázinec, vězení nebo hřbitov

Donedávna bydlelo v nevelké garáži sedm lidí. Ale styl jejich života tento počet zredukoval. „Dana umřela, Holečka odvezli do pakárny, Jojo sedí a Franta je v Hradci," vypočítává osudy bývalých spolubydlících. Dříve než v garáži, které nemají ani dveře („…vyrvali nám je mladý cigáni - i s pantama…"), skládali hlavu i na jiných místech po Broumově. „Kolikrát jsme spali v díře pod klášterem," zmiňuje její přítel Jarda Lukášek svůj někdejší azyl v dnes už zazděné jeskyni pod klášterní zahradou. „Taky jsme spali na dětském hřišti v tunelu pod pódiem. To jde ale jen když je teplo. Jak jsou velké mrazy, tak to je na prd," mávne rezignovaně rukou téměř 60letá žena.

Garáž město nechalo částečně strhnout

Jarda Lukášek s přibývajícími roky pobyt bez domova snáší hůře než když byl mladší. „Rádi bychom odtud vypadli. Stačila by nám někde jedna cimra, kde bychom byli sami dva, která by se dala zamknout a bylo by to vyřízeno," přál by si sehnat důstojnější bydlení.

To ještě netušil, že už za pár dní o útočiště v garáži přijdou. Bezdomovci si museli sbalit svůj skromný majetek a technické služby na žádost města strhly polovinu chatrného objektu. Jaký další úděl jim osud připravil se dozvíte v pokračování už za pár dní.