Kliknutím zvětšíte„Přišli jsme zavzpomínat a položit květiny k památníku, aby 23 obětí, mezi nimiž byly i malé děti, neupadly v zapomnění,“ uvedla Štěpánka Šichová ze Společnosti česko-německého porozumění Trutnov – Krkonoše. U pomníku položil květiny i předseda krajanského spolku Broumovska (Heimatkreis Braunau) Erik Buchholz, jenž je sám potomkem vysídlených Němců. Ten přečetl i jména všech 23 obětí, jejichž život vyhasl na konci června roku 1945.
„Ten příběh je hodně tragický. V době, kdy jsem vyrůstala, tak to prakticky bylo tabu a moc se o něm nesmělo mluvit,“ připomínala pro Paměť národa historička Mirolava Moravcová (*1950). Také ona v pondělí přišla zapálit svíčku na místo, kde v někdejším lomu na hranicích s Polskem vyhasly životy popravených obyvatel města.
„Až na konci 60. let, kdy nastalo takové uvolnění v naší společnosti, tak teprve jsem se dozvěděla ten příběh celý. To bylo kolem roku 1968. Ale potom přišla doba normalizace a vlastně zase celých dvacet let se o tom nemluvilo nebo jenom šeptalo. A teprve až po roce 89 se začalo pátrat po podrobnostech, jak se to stalo a proč.“
Divoký odsun
Bylo jen pár týdnů po válce, když v polovině června 1945 sestavila správní komise v Teplicích nad Metují seznam Němců určených k vysídlení. Divoký odsun měl proběhnout 28. června, kdy byli po ránu probuzeni lidé s tím, že za půl hodiny musejí odejít maximálně s 25kilogramovým zavazadlem.
Celkem se jednalo o 57 lidí, kteří byli na rozděleni na dvě skupiny. Práceschopní (29 dospělých a pět starších dětí) byli přesunuti na nucené práce do Jeníkovic a druhá skupina „práceneschopných“, kde byli staří lidé a matky s dětmi, vyrazila v doprovodu vojáků z Teplic směrem k slezské hranici. V ten den ale už provizorní polská vláda převzala moc a začala střežit hranici.
Poslední hodiny života
Poláci sami začali připravovat odsun slezských Němců a polští vojáci odmítli teplické Němce do Slezska pustit. Skupina čekala na hranicích a nevěděla, co má udělat. Zpět nemohli pod hrozbou smrti, do Slezska také ne. Nakonec byli odvezeni druhý den na náklaďáku zpět do Teplic, kde strávili noc ve vězení. Netušili, že jim zbývají poslední hodiny života.
„Ti lidé brzy ráno, někdy kolem třetí hodiny, byli probuzeni s tím, že už budou za hranicemi přijati a tam, že počkají na odsun. Takže znovu na vůz, byli dovezeni na Bukovou horu. Tam už byly připraveny hroby a tam byli zastřeleni vybranými vojáky, kteří dostali rozkaz velitele,“ popsala tehdejší tragédii Miroslava Moravcová.
O popravě nebyl sepsán protokol, nikdo ji nehlásil na vyšší místa. Utajit se jí však nepodařilo. Vyšetřovací komise začala s vyslýcháním v červenci 1947. Nařídila exhumaci těl a jejich převezení na hřbitov ve Vysoké Srbské. Záhy po uchopení moci komunisty v únoru 1948 však vyšetřování skončilo, oficiálně pro nedostatek důkazů. Za masovou vraždu v Teplicích nad Metují nebyl nikdy nikdo souzen.
Tragédii na Bukové hoře připomíná památník, který byl odhalen a vysvěcen 15. září 2002. Byl první svého druhu v České republice a má symbolizovat smíření mezi dříve znepřátelenými národy. Památník tvoří tři samostatné části: stéla přímo na místě zločinu, socha na kraji lesa s krásným výhledem do krajiny a pěšina s 23 kameny za oběti popravené na Bukové hoře, která spojuje obě místa a symbolizuje tak cestu od tragédie ke smíření.
Už jeho vznik provázely nesouhlasy a samotný pomník se několikrát stal terčem útoků. Nejprve ho pachatel Otloukl palicí a zhanobil dvěma hákovými kříži, pak dokonce u pomníku nastražil výbušný systém a pomaloval jej hustou černou barvou, nápisem "Smrt Němcům" a hákovými kříži.
21
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
