Jeho hlavním úkolem je najít dětem s problémy v rodině nebo ve škole staršího kamaráda, kterému se mohou svěřit, a zároveň i „učitele“, který by dítěti pomáhal se psaním domácích úkolů a pochopením školní látky.

Jako účastnice projektu jsem brzy poznala, že skloubit dohromady tyto dvě role není jednoduché. Zpočátku vás dítě má za otravného dospěláka, co ho nutí třikrát přepisovat velké psací R, nahlas předčítat, a pak ještě vyprávět, o čem že to bylo. První schůzky s žáčkem začínají pomalým a táhlým Dobrýýýý dééén a končí rychlým, ostrým Na shledanou!

Pak přichází chvíle, kdy už víte, že dítě z vás má malý, ale přesto tak potřebný respekt. Začínáte s ním hlouběji rozprávět o kamarádech, rodičích a sourozencích… A právě to je ta důležitá doba, kdy se ke svému školáčkovi můžete přiblížit. Konečně ve vás objevuje kamaráda, kterému se sám svěří.
Je to nádhera, když vás dítě, se kterým se stýkáte pouze pár hodin týdně, chce mít na svém prvním fotbalovém zápase, když vás přemlouvá, abyste si přečetli ještě jednu pohádku o žabákovi a víle, ještě jednu kapitolu v časopise o hasičských vozech, abyste s ním napsali ještě jeden nebo dva řádky velkých psacích R.

(Eliška Hrubá)