Kino na Novém Hrádku si v letech 1971 až 1974 postavili místní sami v tehdejší neplacené akci Z. „Vloni na podzim jsme slavili 45 let. A od té doby funguje,“ zavzpomínal místostarosta Pavel Sobotka na začátky kina, jehož otevření obstaral 10. listopadu 1974 sovětský dobrodružný film Muž v civilu.

Nejvíc peněz padne na vytopení kina

V roce 1994 přešla kina zpět pod samosprávu obcí a to byl pro mnohé z nich umíráček. I novohrádecké zastupitelstvo uvažovalo o ukončení provozu, protože bylo jasné, že obec bude muset na jeho provoz doplácet. Naštěstí se zastupitelé tenkrát rozhodli, že kino nezavřou. A tak i dnes promítají. A jak předpokládali, na provoz kina doplácejí - odhadem 200 tisíc korun ročně. Nejvyšší položkou jsou náklady na topení. „Vytopit kino v zimě nás stojí na jeden promítací den tři až osm tisíc korun - záleží na tom, jak je velký mráz. Proto v zimě promítáme jen jeden den v měsíci, ale když už máme v kině teplo, tak jsou dvě představení - odpoledne pro děti a večer celovečerní film,“ vysvětluje starosta zimní strategii.

„V létě promítáme každý týden a na jaře a na podzim máme dva promítací dny v měsíci,“ upřesňuje roční rozvrh, podle kterého mají na Novém Hrádku 23 promítacích dnů během kterých publiku nabídnou ke 30 filmů.

Pýchou kina je historická technika

Výhodou novohrádeckého biografu je, že může promítat snímky i na staré technice. A hlavně mají štěstí, že na Nový Hrádek jezdí promítač, který si s více než čtyři desítky let starými projektory tyká. „Tohle je 16mm projektor a tady se dají promítat 35 milimetrové filmy,“ poplácá Petr Řehák přístroj, který zde stojí od otevření kina. Opodál stojí velkoformátový „diák“ z 60.let. Aby mohl na plátno promítnout nápis „Vítáme vás“ nebo „Na shledanou“ musí se promítač vrátit do časů Křižíkovy obloukové lampy, která se zlověstným syčením a praskáním prosvítí okénko „V provozuschopném stavu je všechno co tady vidíte, ale filmy v 35mm formátu se přestaly vyrábět, 16mm taky, takže k promítání toho už moc není,“ říká muž, který se promítání na Novém Hrádku věnuje dvě dekády.

Malá digitalizace

Momentálně se ale v kině nejvíce promítá z výkoného dataprojektoru, který zakoupila obec. „Je to taková malá digitalizace, kterou jsme víceméně udělali svépomocí. Sehnali jsme si procesor, který zvukově funguje, plus koncové stupně. Já jsem k tomu udělal nějaké zesilovače a předzesilovače, abychom měli odposlech a šlape to," popisuje Petr Řehák jak si pomohli k současnému způsobu promítání. Představa, že by se ale staré přístroje z promítací kabiny odstranily je pro něj nepřístupná. „Ne,“ odtuší razantně, „to by mě bolelo, to bych už tady nebyl. Má představa správného kina je taková, že umí promítnout film z jakéhokoliv formátu.“

Zaučuje se nový promítač

A bude mít i svého nástupce, který tuto myšlenku sdílí. Kouzlo promítání uhranulo i vyučeného elektrikáře Jan Floriana. „Zabývám se historií a kromě první republiky a válečného období mě zajímá i projekční technika od 50. let do současnosti. Proto se tu zaučuji a chci si udělat zkoušky na 35milimetrové promítání,“ prozrazuje, že ho fascinuje, jak synchronizované fungování elektrotechniky a mechaniky dohromady. „V jednoduchosti je krása. A je potřeba umět i to původní, vracet se k základům. Promítání z filmového pásu fungovalo sto let, teprve před deseti patnácti lety se přešlo na digitální technologii,“ říká fanoušek kinematografie, mezi jehož oblíbené filmy patří kultovní sci-fi Návrat do budoucnosti.

Jiří Řezník