Mnozí se domnívají, že je to další z těch amerických nesmyslů, který k nám po revoluci připutoval. Jenže ono to tak není. Jde-li o posílání zamilovaných vzkazů, to je tradice anglo-saská, ale oslavování svatého Valentina 14. února sahá až do třetího století. Úcta k němu byla v církvi velmi rozšířená. Důkazem toho může být i vitráž v mém lanškrounském kostele, na které je sv. Valentin znázorněn jako biskup.

O svatém Valentinovi toho víme velmi málo. Žil v prvních sto letech křesťanství, v době, kdy křesťané byli silně pronásledováni. Psaní životopisů bylo v té době zakázáno, a proto byly předávány ústně. Mnoho fakt z jeho života bylo zapomenuto, některá byla pozměněná a jiná vymyšlená, aby jeho život působil zajímavěji. Jedno je jisté, je to postava autentická.

Byl římským knězem a biskupem v italském Terni. Jedna z legend vypráví, že římský císař Claudius II (213 270), budující svoji armádu, zakázal mužům ve věku od 18 do 37 let uzavírat manželství. Byl totiž přesvědčen, že nejlepšími vojáky jsou ti, kteří nemají rodinu. Tento zákaz ale porušil biskup Valentin, který tajně oddával mladé zamilované páry. Valentin se dostal do vězení, a tam se měl zamilovat do nevidomé dcery svého strážce, která vlivem jeho úpěnlivých modliteb získala zrak. To natolik rozhněvalo císaře, že dal Valentina popravit. Den před svojí popravou Valentin napsal své milované dopis, který podepsal: „Od tvého Valentina". 14. února v roce 269 byl umučen.

Posílání symbolů lásky se ale začalo šířit až přičiněním britského básníka a spisovatele Waltera Scotta (1771 1832), který snad jako první začal rozesílat pohlednice se srdíčky.

Ať už si o tomto svátku myslíme cokoliv, přeji Vám hodně lásky a také posílám jedno malé červené srdíčko.

Zbigniew Czendlik, farář