Kliknutím zvětšíte„Nebojte, to bude vše v pořádku. Balonové létání patří k nejbezpečnější přepravě,“ odtuší při pohledu na můj výraz pilot Vladimír Lacina a zapojuje mne do přípravy vztyčení „textilní“ koule, jež nás za pár minut vznese k obloze.
Z přívěsu pak vytahujeme rozměrný vak, který v sobě skrývá balón a roztahujeme jej po louce. Je tu však trošku těsno. Po celé ploše louky totiž ze země povstává dalších třicet balónů. Stal jsem se totiž jedním z účastníků balonové siesty s názvem 25 balonů nad Rozkoší. Po roztažení balonu, jež svými rozměry připomíná malý fotbalový plácek, má plochu 1500 metrů čtverečných, začíná akce „Sako“.
„Tady to chytněte za ty lanka, dole zašlápněte a držte i kdyby se dělo cokoliv,“ instruuje mne Václav Lacina a poté, co balon „nafoukal“ ventilátorem, míří do jeho útrob hořáky a zatápí pod kotlem.
Psali jsme již:
Z nich šlehají mohutné plameny a já si připadám jako špekáček nad ohněm. Zatím však držím. Další salva plamenů. Vzdušný vak se pomalinku odpoutává od země. Další plamen. To už však cítím, že mi opravdu trošku začíná hořet sáčko a prsty. A tak lanka pouštím. Mnu si ruce, trošku pálí. Ruce si mne i pilot. Balon se totiž bez zahoření obalu, vedlejší posádka se tomu nevyhnula, ztopořit k obloze.
Teď je chvilka oddychu, kdy čekáme na lišku, tedy balón, jež budeme pronásledovat. Zabředávám do rozhovoru s pilotem a zjišťuji, že lepší mě snad ani nemohl být přidělen. Václav Lacina totiž brázdí vzduch už 40 let.
„Začínal jsem v 70 letech minulého století v Junior Montgolfier Klubu na Městské stanici mladých techniků v Praze. Naším snem bylo postavit si vlastní horkovzdušný balon. K tomu však nakonec nedošlo, ale láska k tomuto typu létání mne neopustila a v roce 1980 jsem jako druhý člověk v Československu získal pilotní průkaz pro horkovzdušné balony,“ nastínil mi před odletem svoji bohatou vzdušnou minulost balonový matador. Jsa technického vzdělání, ale technicky nepoužitelný, dávám další všetečné otázky.
Balon za 1,5 milionu
A Vladimír Lacina, coby opravdový znalec, zkušeně odpovídá. Navíc mé otázky už jistě slyšel milionkrát. „Za hodinu letu spotřebuje zhruba 50 kilogramů propanu. Samotný balon stojí 1,5 milionu korun, má životnost 350 letových hodin a musí mít doprovodné vozidlo s řidičem,“ vyjmenovává technická data u balonu, který má na výšku 24 metrů, průměr 16 metrů a pojme 3 tisíce kubíků vzduchu, zkušený pilot.
A nastala chvíle startu. Soukáme se do proutěného koše a já si připadám jako v čase Montgolfierů. Taky jsme v koši tři. 4. června roku 1783 se před zraky Ludvíka XVI však vznesli k nebi ovce, kachna a kohout. 4. září LP 2021 jsem to já, Vladimír Lacina a spolupasažérka Radka. Po menších peripetiích a tanečcích na louce konečně stoupáme.
Stoupá i můj žaludek, který se tlačí do hrudního koše: „Hlavně se nedívej dolů.“ Ale neodolám a koukám se, jak se matička Země vzdaluje a lidé jsou titěrnější.
Během chvíle jsme přinejmenším pět set metrů nad zemí. Klid však s větou, že to není 500 ale 150 nepřichází. Kolena se mi klepou tak, že bych na Vánoce mohl klidně zastoupit louskáček ořechů. A ani ruce mě neposlouchají a jen se křečovitě drží koše. „Vidíte, už máme Náchod jako na dlani,“ říká mi do ucha pilot. Jediné co však vidím, je horizont a ptám se, kde jsou pro případ nouze pytlíky, kam bych popřípadě mohl odložit nedávno snědenou stravu. „To tady nemáme, musíte kdyžtak z balonu,“ odtuší s úsměvem pilot. Pomalu si zvykám a dokonce zahlédnu koutkem oka i náchodský zámek. Myšlenka na hlášku: Ale my vám chceme klesat, mě pomalinku opouští.
Lidé mávají
Sobotní start horkovzdušných balonů se krátce po 18 hodině odehrál na louce u hypermarketu Albert u polských hranic. Vítr nesl balóny k Novému Městu nad Metují. Foto: Deník/Petr VaňousZvykám si a ujišťuji, že pohled z balonu je ještě krásnější, než tolikrát omýlaný pohled z hřbetu koně. Osměluji se a při pohledu na lidi, kteří nám zezdola mávají, dávám další všetečné otázky.
„Balon lze řídit ve směru vertikálním. Když se hořákem zatopí, balon stoupá, když se netopí nebo se dokonce teplý vzduch vypouští, balon klesá. Díky stoupání a klesání může balon využívat různé směry větru v různých výškách. Divili byste se, jak velké rozdíly ve směrech větru v různých výškách panují,“ vysvětluje mi pilot zákony vzduchoplavectví.
Vítr je mírný a největší rychlost, kterou ten den dosahujeme, je 28 kilometrů v hodině. Letíme přes les. Je to krásný pohled dívat se na moře zeleně a flotilu balonu nad nimi. Jakmile tato podívaná skončí, čeká ještě krásnější pohled. Zapadající slunce nad Rozkoší. To je k nezaplacení. Bloudím pohledem po všech stranách a jsem šťastný. Ani si neuvědomuji, jak čas rychle letí a najednou slyším.
„Tak a teď musíme najít vhodné místo na přistání. Až budeme přistávat, pokrčte nohy a přidržujte se.
Ale raději ne koše z venku, kdybychom se náhodou při dosedání překlopili.“
Blížíme se k zemi. Vypadá to nadějně a ze začátku se zdá, že přistaneme na první dobrou a vertikálně. Chyba lávky. Poryv větru tomu chtěl, že za chvilku se kodrcáme po zemi a já nerad ležím na Radce. Chvilka napětí. Přežil jsem. A ostatní taky. Užívám si matičky Země. Ze všeho mě vysvobodí pobídka, že musíme balon opět složit. Při tomto úkolu si vzpomenu i na dětská léta a bez reptání po splasklém balonu valím sudy tak, aby se z něj všechen vzduch dostal a mohl zpět do vaku. Tím však cellý balonový den nekončí. Jelikož jsem letěl poprvé, čeká mě speciální rituál křest prvoletce, při němž dostávám Křestní list vzduchoplavce.
Tento obřad souvisí s historií balonového létání. Tu si vyslechnu v kleče před „kapitánem“ balonu.
Nejprve byl vypuštěn menší horkovzdušný balón 4. června 1783 a posádku tvořila tři pokusná zvířata. Po zjištění, že přežila, a také ve výšce nechybí kyslík nutný pro dýchání, se k letu odhodlal člověk. Původně bylo toto prvenství nabídnuto tehdejšímu králi Francie Ludviku XVI. Ten však odmítl. Po úspěšném letu s lidskou posádkou se král Ludvík XVI. nechal slyšet, že kdokoliv v balónu vzlétne, bude mu udělen šlechtický titul.
Při tomto rituálu mi jsou opáleny vlasy (mě tedy slušně chytily), jsem polit šampaňským a poprášen hlínou. A jelikož jsme přistáli nedaleko Dolska, stal se tak ze mě po tomto aktu hrabě Petr z Dolska. Ještě nevím, co s nově nabytým titulem udělám. Zkusím se v práci zeptat na zvýšení platu. Ale už dopředu vím, že tam bude větší náraz než sobotní drkotavé přistání.
27
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
