Vraťme se v čase do 13. června na zahradu Muzea rekordů a kuriozit v Pelhřimově, kde se Rekordy v karanténě odehrávaly…
Asi dvě hodiny před samotným pokusem jsme se sešli u skleněného boxu, který měl podobu upraveného sprchového koutu a nanečisto jsem si ho vyzkoušel. Pak dorazilo z Prahy zhruba 700 kilogramů ledu namraženého na -20 stupňů Celsia. Přesně ve 13 hodinu jsem si vlezl do boxu jen v plavkách a začali mě zasypávat do předepsané výšky. Když lidé z pořádající agentury Dobrý den viděli to množství ledu měli strach, co se se mnou bude dít, jestli z toho vůbec dokážu pak vylézt živý. Z mého pohledu to ale bylo daleko bezpečnější, než když jsem třeba dělal rekord v kryokomoře nebo v ležení v mrazícím boxu.

Jaké byly první minuty když se spustily stopky?
Už před začátkem pokusu jsem si říkal, že první hodina rozhodne o úspěchu. Po hodině jsem necítil žádný teplotní problém, akorát bylo nepříjemné, jak mně ty ledové kostky tlačily na nohou. Občas jsem cítil, jak nějaká kostka se zahřála a sklouzla ke kotníkům. Dobré bylo, že ten sprchový kout měl odtokový kanálek, takže jsem v té natáté vodě nemusel stát a hned odtékala.

Když ale led odtával, tak logicky klesal - neohrozilo to regulérnost pokusu?
Určitě ne, led se podle potřeby průběžně dosypával, aby mi sahal tam kam bylo potřeba. Nemusel jsem být zasypán až po krk, ale po prsa, takže ramena jsem měl na sluníčku, což bylo příjemné. Během pokusu mi pak přisypali ještě asi 30 kilogramů, aby regulérnost nemohl nikdo napadnout.
Podmínky jsem měl stejné jaké měli předchozí dva držitelé rekordu Rakušan Koeberle a před ním to byl nějaký Číňan. Po dobu trvání pokusu jsem stál a teplota ledu byla -5 stupňů, možná jsem ji měl ještě krapet nižší. Co bylo naopak náročné tak to bylo vydržet stát nehnutě, protože v tom ledovém sevření neuděláte ani pohyb. Vyzkoušel jsem si alespoň, jak se cítí vojáci u Hradní stráže, když se nemohou ani hnout.

Kdy se podle vás začal lámat chleba?
Po hodině mi bylo jasné, že budu pokračovat alespoň dalších 30 minut. Po hodině a půl se mě zeptali, jestli pokračujeme a řekl jsem, že dvě hodiny je další průběžná meta. No a po těch dvou hodinách mi bylo jasný, že už na ten rekord zaútočím a dotáhnu to do úspěšného konce. Překonal jsem rekord a posunul ho na dvě a čtvrt hodiny. Myslím si, že ještě jsem měl rezervu a mohl bych přidat dalších deset minut. Ale kamarádi, co mě přijeli podpořit chtěli jít už na pivo, tak mi říkali: „Máš splněno, tak vylez.“ Tak jsem je vyslyšel a řek, že končím a lezu ven. Ale dvě a půl hodiny bylo reálných.

Vnímal jste okolí, jak na váš pokus reagují přihlížející?
Atmosféra byla bezvadná. Bylo to sice dlouhý, moc to neutíkalo, ale jinak to bylo fajn. Lidi se chytali za hlavu, jak můžu v tom ledovým závalu dýchat, ale neměl jsem s tím problém. Sprchový kout byl nahoře otevřený, svítilo sluníčko, koukal jsem na letadla jak nade mnou lítají. Lidi se sice neustále na něco ptali - „Jaký to je? Studí to? Hoď mi kostku ledu.“, ale mluvit se mi moc nechtělo.
Bylo potřeba se soustředit na pokus, pomalu dýchat a vydržet tam co nejdéle a neplýtvat energií povídáním. Publikum čekalo hlavně na to, co se bude dít, až mě začnou vyhrabávat. Kotníky jsem měl obalené v takovým velkým ledovým balíku, ten se musel nejprve rozbít kladívkem a pak jsem mohl vylézt. Sám jsem netušil, jestli se mi po tom nehnutým stání v ledu vůbec rozeběhnou nohy. Ale rozchodil jsem se překvapivě bez problémů a zhruba po deseti minutách jsem byl v naprostý pohodě.

Jak tělo reagovalo v průběhu pokusu. Dostavil se ten očekávaný třes?
Dorazil, dorazil. Přišlo to zhruba po té hodině a něco i když jsem ho očekával dříve. Pak se to asi po 15 minutách zase zklidnilo a třes se vrátil až v poslední fázi pokusu zhruba v čase 1:50. To už jsem ale věřil, že to zvládnu.

Myslíte, že váš rekord zůstane dlouho nepřekonaný?
Počítám, že do roka, do dvou let se objeví někdo, kdo to zkusí vylepšit. Věřím tomu, že je u nás mnoho trénovaných otužilců, kteří by to dali. Já sám vím nejméně o dvou, které jsem svým způsobem motivoval a chtějí se o to pokusit. Rád jim budu nápomocen radou a svými zkušenostmi, nechci si nic nechávat pod pokličkou – děláme sport a když bude někdo lepší, tak fajn. Lidské tělo, když je trénované, vydrží strašně moc. Musí mít ale představu, co to s ním udělá. Za ty dlouhý roky už ty zkušenosti myslím nasbíraný mám.

Něčím jste se během pokusu dobíjel? Čím jste doplnil vydanou energii po splnění mise?
Za celou dobu jsem vypil jeden iontový nápoj a snědl tabulku čokolády, což byl jediný povolený dopink. Energii jsem pak po ukončení pokusu doplnil tím, že jsem vypil pět piv - to bylo fajn. Je pravda, že tělo bylo vyčerpané a večer po osmé hodině jsem usnul jako špalek. Jinak v pohodě – akorát jsem měl nohy poškrábané od ledu, ale to jsou jen takové drobné šrámy.

Před pokusem jste říkal, že do sebe budete muset dostat hodně energie, mluvil jste až o třech čokoládách Studentská pečeť. Jak to s nimi nakonec dopadlo?
Studentská pečeť byla nakonec jenom jedna. Více nebylo potřeba, energie jsem v sobě měl dost, protože před pokusem jsem do sebe dostal asi čtvrt kilogramu hroznového cukru. To hodně pomáhá organismu, tělo mělo z čeho čerpat. I když tam nic neděláte a jen tam stojíte tak ten výdej energie je ohromný. Třes jsme zaháněl také i žvýkačkou – ne že by mi pomáhala, ale bylo to spíše takové maskování, aby diváci neviděli jak mi zimou cvakají zuby. V podstatě nikdo neviděl, že se klepu - na těle to přes ten led nebylo vidět. Přiznám se, že jsem se ale klepal fest.

O víkendu začalo léto. Jak jako otužilec snášíte vysoké teploty, která se o prázdninách dají očekávat?
Vedra snáším blbě, to přiznávám. Vedro máme v létě i v práci, kde se v hale šplhá rtuť hodně vysoko přes 40 stupňů. Nesnáším to dobře. Doma v zimě rozhodně nepřetápíme, tam jsme někde na 17 stupních, takže to je v pohodě. Za teplo nám každý rok vrací přeplatek. Někdo řekne, že v takový zimě doma to není k žití, tak podle mě to není k žití, v přetopeným bytě. Ale třeba k moři si zajedu, nebo i do termálních lázní do Vekého Mederu. Jezdíme tam třeba v únoru tak venkovní bazén má pár stupňů nad nulou, tak si tam skočím. Nejdříve mě vyháněli, ale už tam mám oporu a nechávají mě tam si zaplavat.

Před tímto úspěšným pokusem jste naznačoval, že to bude už vaše poslední snaha posunout lidské hranice. Platí to stále nebo jste si to rozmyslel?
No mám v hlavě už další myšlenku. Agentura Dobrý den by nebyla proti, kdybychom do budoucna něco ledového podnikli. Vzhledem k tomu, že těch lidí, co by do toho šlo, je už u nás i v zahraničí docela dost, tak bychom mohli uspořádat něco jako mistrovství světa v zasypání ledem na výdrž - a kdo vydrží nejdéle, tak je mistr světa.

Jiří Řezník