„Byli jsme tu celkem čtyři jako dozorci výhybek s obsluhou závor," přichází Miloš Nehyba k závoře, kterou 18 let obsluhoval. Pod břevnem, jehož červeno - bílá barva vypadá sice svěže, ale dřevo už je notně prohnilé, visí až k zemi plůtek, který dodává závorám ojedinělé kouzlo. „Podíleli jsme se na zabezpečování vlakové dopravy. Mým nadřízeným byl výpravčí, který mi telefonicky oznámil přípravu vlakové cesty a já jsem dal výhybky do správné polohy a pak se hlídal čas na spuštění závor," říká železničář, který začal pracovat jako signalista na dráze v roce 1986 ve Václavicích a nyní obsluhuje závory v České Skalici.

Postavit lávku bylo pro sehrané hasiče z Velkého Dřevíče otázkou několika desítek minut. Dnes již nefunkční koupaliště se vodou ze sousední Metuje plnilo výrazně déle.
Dřevíčská lávka: 30 metrů délky a 20 centimetrů šířky prověří stabilitu

U kliky, ke které při denní 12hodinové směně a průjezdu cca 40 vlaků musel jít 80krát, vzpomíná, že v Náchodě bylo prakticky nejjednodušší zabezpečovací zařízení, které na dráze existuje. „Dá se říci, že to bylo jak doplňující hra pro děti z mateřské školy," přirovnává s úsměvem systém, kdy na tabuli musel souhlasit tvar štítku klíče s tvarem zobrazeným na kolejovém pravítku. „Vše fungovalo na důvěře a spolehlivosti lidí. Výpravčí neměl žádnou zpětnou kontrolu, jestli to je nastavené správně," dodává a bere do ruky kliku, kterou měl už v dlani nespočetněkrát. „Touhle černou páskou jsem to omotával ještě já," dívá se na držadlo kliky, a dodává, že pro zvednutí krátké závory, jež pouštěla chodce na chodníku, bylo potřeba čtrnáct otočení. Ověřit si to ale nemůže, protože ozubená kola byla svařena k sobě a i když svár někdo urval, tak mechanismus není funkční. „Na těch dlouhých to bylo asi o čtyři otočení více. To si přesně nepamatuji. Automobily tudy jezdit nemohly a tak se zvedaly jenom na požádání, když jel třeba nadměrný náklad, který se nevešel pod trať," připomíná.

Výměnu za automaticky ovládaný systém zabezpečení železničního přejezdu přijal s lítostí. „Doufal jsem, že tady do penze dožiji. bohužel se to změnilo, ale naštěstí práce pro mě byla a šel jsem sloužit do České Skalice. Dělám v podstatě tu samou práci, akorát že tam se to otevírá a zavírá automaticky. Akorát při posunu si to musím hlídat sám, popisuje své nové působiště.

Před dvěma týdny došlo na železničním přejezdu u autobusového nádraží k tragédii, která si vyžádal lidský život. Jak Josef Nehyba vzpomíná, tak za 18 let svého působení i on zažil horké chvilky. „Nikdy to naštěstí nedopadlo takto tragicky, ale viděl jsem případy, kdy lidé přebíhali trať na poslední chvíli. Kolikrát stačilo k neštěstí jen škobrtnout na kolejích," říká s vědomím, že chování na přejezdech je o zodpovědnosti lidí a ne o fungujících závorách.

Ve východních Čechách jsou ještě mechanicky ovládané závory na několika málo místech. Jedny z posledních pravidelně obsluhovaných mechanických závor v našem kraji jsou například v Chotěvicích na trati 040 mezi Pilníkovem a Hostinným.

Jak si Náchod vymohl návrat starých šraněk

  • Zmizení původních závor, které před šesti lety skončily jako exponát v železničním muzeu Správy železniční dopravní cesty v Hradci Králové, zdvihlo ve městě vlnu odporu některých nespokojených obyvatel. Těm se tento zásah nelíbil a sepsali petici. Volání zastánců historie znělo jasně: Vraťte nám naše šraňky!!!
  • V prvních chvíli se zdálo, že jejich požadavek zůstane nevyslyšen, ale nakonec petice přinesla své ovoce a historické závory se přece jenom do města vrátily. I když ne na své původní místo, protože to neumožňuje současná legislativa, do Náchoda si cestu přece jenom našly.
  • Po debatě zástupců všech stran zastoupených v zastupitelstva bylo rozhodnuto. Do věci se vložilo město a Správa železniční dopravní cesty mu je nakonec odprodala za cenu šrotu. Historické závory byly umístěny nedaleko železničního přejezdu, který předtím zabezpečovaly. Stojí na okraji chodníku, který vede chodce přes silniční most směrem do ulice Kamenice a dále do centra města.