Ten se nejen tehdy výrazně angažoval v protirežimních aktivitách, ale stal se také jakýmsi mluvčím „opozice". Přestože účast občanů je malá, každoročně vytrvale pořádá u kašny na Husově náměstí vzpomínkové akce na 17. listopad 1989. Ani letos tomu nebude jinak.

Pamatuješ si, kde jsi byl a co jsi dělal přesně 17. listopadu 1989?
To si přesně nepamatuji, ale asi jsem byl doma. Sledoval jsem zprávy z Prahy a večer poslouchal Svobodnou Evropu. Myslím, že jsme to pak šli s kamarády vyhodnotit.

Jaká situace byla před tímto dnem v České Skalici? Stalo se něco zásadního v předchozích týdnech a měsících?
To se dělo už několik let předtím. Ve Skalici jsme měli undergroundovou kapelu, takže jsme pořádali koncerty. Od roku 1988 jsme se více aktivizovali. Například jsme uspořádali brigádu na úklid města před 28. říjnem. Město ji chtělo udělat až před 7. listopadem. Je pravda, že tehdejší vedení města se k tomu postavilo velice odvážně. Tehdejší předseda městského národního výboru mně brigádu schválil a dokonce mi poskytl lopaty a multikáru. Lidé, kteří v té době byli jiní a byli pokládání za disidenty, měli ve společnosti určitou váhu. Proto ten začátek listopadových událostí v České Skalici nebyl tak složitý. Navíc těsně předtím městský národní výbor a kulturní středisko vyhlásily anketu, v níž se ptali lidí, co by chtěli, aby se v kulturním středisku dělo. Já jsem s kamarády navrhl, aby vzniklo diskusní fórum, ve kterém by byli zastoupeni nejen občané, ale také nezávislé iniciativy a vedení města. Když pak přišel Listopad a paradoxně se volalo po otevřené diskusi, mohli jsme přijít na náměstí a říct, že my jsme tu diskusi navrhli a zatím se nám žádné odezvy nedostalo. Bylo důležité, že se dělo něco ještě předtím a v průběhu listopadu tady na to mohli lidé navázat.

Docházelo k pronásledování protirežimních aktivistů?
Ano, bylo to spojené hlavně s osobou Stanislava Pitaše, který se do Skalice přestěhoval z Broumovska. Scházeli jsme se u jeho tehdejší manželky Aleny. Bylo to takové diskusní centrum. Standa byl stále pronásledován byl a byl i ve vězení. Vzpomínám si například, že šel z práce a policie ho nechtěla pustit domů. On si lehnul na zem a estébáci na něj nahráli napadení. Na podzim roku 1988 jsme se Slávou Palečkem z Náchoda a se Slávou Doubkem ze Skalice tiskli tři čísla informací o Chartě. Byla to sice taková krásná podvratná činnost, ale měli jsme strach, že nás odhalí. To se naštěstí nestalo.

Kdo byl ve Skalici kromě tebe v té době protirežimně aktivní?
Určitě to byli Standa Pitaš, Láďa Cerman, Alena Pitašová Janečková, Ríša Kudrnáč, Sláva Doubek a další lidi.

Když začaly manifestace na náměstí, měli lidi strach?
Manifestace začaly na konci víkendu po 17. listopadu a pak pokračovaly spontánně od začátku dalšího týdne. Vše vyvrcholilo generální stávkou. Na náměstí se přitáhl valník, ozvučilo se to a shromáždilo se větší množství občanů. Je to trochu vidět na nedostatku fotografií z té doby, že lidé ještě nevěděli, co bude, a měli strach.

Reagovala nějak veřejná bezpečnost a představitelé městského národního výboru?
Podle mě nevěděli přesně, co se děje a neměli žádné instrukce. Byli tam samozřejmě zástupci městského národního výboru, kteří oznamovali lidem, že je shromáždění nezákonné a vyzývali je, aby se rozešli. Lidi se ale nerozešli a pak už to pokračovalo každý den, jako všude jinde. Ve společnosti to vřelo, lidé věděli, že se na Václavském náměstí v Praze schází statisíce lidí, tak se přestali bát.

Kolik lidí se v revolučním týdnu scházelo u kašny?
Bylo to několik stovek občanů.

Potom, jako všude, manifestace skončily. Jak probíhalo předání „moci" ve městě?
V prosinci byly schůzky v kině. Snažili jsme se, abychom mohli spolurozhodovat o městě. Navrhli jsme, aby byli přizváni na jednání rady tři zástupci Občanského fóra. Na přelomu ledna a února 1990 předseda, místopředseda a tajemník národního výboru, vedoucí odboru správních věcí a stavebního odboru odstoupili ze svých funkcí. Místní samospráva se doplnila novými lidmi. Já jsem byl 1. března 1990 zvolen posledním předsedou tehdejšího městského národního výboru.

Každý rok vždy 17. listopadu pořádáš vzpomínkové akce u kašny. Moc lidí tam ale nechodí, jak si to vysvětluješ?
V roce 1989 byla asi až moc velká očekávání, která se pak mnohdy nenaplnila. Možná je tam nějaké zklamání, proto tam lidi málo chodí. Dnešní doba je jiná a ta osobní svoboda je často v pozadí, protože lidé jsou vázáni různými finančními povinnostmi a svým způsobem jsou hodně přivázáni ke své práci.

Spousta lidí nadává na současné poměry a s nostalgií vzpomíná na předlistopadovou dobu. Co si o tom myslíš?
Nemá smysl říkat, že tehdy bylo lépe, když tomu tak nebylo. Socialistický systém by se ekonomicky stejně zhroutil. Když přijde velká změna, lidi většinou mají přehnaná očekávání. Pak to přejde do nějakého průměru a šedi, proto často nostalgicky vzpomínají na minulost. Společnost navíc hodně sklouzla do konzumu. Navíc lidé musejí hodně pracovat, aby pak měli doma hodně zbytečných věcí, které nepotřebují, ale chtějí je.

Nemělo by se na minulost zapomínat?
Nemůžeme se na minulost dívat jen v souvislosti ze 17. listopadem, ale na celé dvacáté století s válkami a dlouhou etapou vlády komunistů. Dnes je to už pětadvacet let od roku 1989, což je nejdelší období, co v zemi existuje demokracie. Všechno má své souvislosti a tak je potřeba se na to dívat. Minulost je určitě důležitá pro přítomnost i budoucnost.

Před několika dny jsi na kašnu připevnil cedulku jako vzpomínku na Listopad 1989. Bude slavnostně odhalena?
Přesvědčil jsem město, že když je 17. listopad státním svátkem, že po pětadvaceti letech by se na místo, kde se tehdy lidé scházeli, mělo něco umístit. Deska je připomínkou revoluční doby.

Jaký je scénář letošní vzpomínkové akce?
Zahájím to, pak zazní písnička od Karla Kryla Prapodivný kníže. Chci také, aby tam promluvil ředitel Muzea textilu Vlastimil Havlík o listopadových událostech ve Skalici z historického hlediska. Pak bude odhalena deska.

Když se dnes řekne 17. listopad 1989, co bys uvedl jednou větou?
Krásná doba.

Hynek Šnajdar