V dějinách je hodně znám pražský kat Mydlář. Měl také Náchod svého kata?
Náchod dlouho neměl vlastního kata. Náchoďáci si ho půjčovali buď ze Stárkova nebo častěji z Hradce Králové. Kata měl Náchod až od 17. století. Dochovaly se zajímavé doklady o tehdejším katu Bedřichu Kopřivovi. Jsou to smlouvy mezi katem a městskou radou, ve které jsou dány taxy za exekuce. Z nich víme, že třeba za stětí mečem dostal 15 rýnských zlatých.

Ví se něco o osudu kata?
Konkrétně kat Kopřiva neskončil slavně. V období rekatolizace byl evangelíkem a nechtěl se vzdát ani své víry ani katovny, nazývané koproforna, a tak byl dlouze vězněn. Nakonec musel katovnu odprodat, ale už nevíme, jestli opustil i víru nebo ne. Další rodinou, která zde působila, jsou potomci kata Šulce nebo Šolce. Ti v Náchodě vykonávali i rasovské povolání. Často totiž kat ukončoval jak životy lidí, tak životy toulající se zvěře a odklízel mršiny. Máme ale zajímavé doklady o tom, že potomci této rodiny léčili lidi.

Vážně?
Mohu uvést případ náchodského rasa Jana Šulce, který byl v roce 1731 stíhán za to, že bez povolení léčil všelijaké nemoci, pouštěl žilou, trhal zuby. To jsou výkony, které často skutečně ten kat prováděl, protože velmi dobře znal anatomii. Na druhou stranu už v té době tyto činnosti vykonával když ne lékař, tak alespoň lazebník. Ten to vnímal tak, že Šulc se nezákonně obohacuje a dělá práci, která náleží jemu.

Mučilo se v Náchodě?
Ano. Mučení mělo své regule. Z 18. století máme doklad, kterým už stát nařizuje, jak mají vypadat jednotlivé stupně mučení, jaké mají mít části. Zdejší mučení nemělo nějaký zvláštní charakter, který nebyl obvyklý jinde. Na výstavě pouštíme sekvenci z filmu Kladivo na čarodějnice s mučením kuchařky Zuzany, kde mimo jiné jsou prezentovány způsoby mučení jako přiložení španělských bot, palečnice. I ty se samozřejmě v Náchodě používaly byť to v archivních dokumentech nemáme přímo doloženo. Smolné knihy nás maximálně informují o tom, že souzený byl stržen ze žebříků. Soudnictví jak ve fázi výslechu, tak ve fázi určité odplaty bylo velice kruté. Městské právo rozhodně nemělo za cíl převychovávat, byl to spíše trest, odplata za delikt.

Dodnes stojí na náměstí pranýř. Kdo u něj byl trestán a jak?
U pranýře, který je vlastně nejlépe viditelnou vzpomínkou na hrdelní právo 16. až 18. století, byli za drobnější delikty trestáni nejen ženy, ale i muži. Byly to často mravnostní delikty. Byly u něj řešeny i drobné majetkové delikty. Totiž v zásadě nebyl zájem, zvláště pokud byl poddaný, který platil daně, za drobné delikty odsuzovat k nějakému vážnějšímu trestu. To znamená, že byli veřejně zostuzeni, byli vymrskáni, aby si jaksi pamatovali, že už nemají krást a tím to bylo většinou skončeno. Krutější tresty a tresty smrti se skutečně týkaly spíše lidí na okraji společnosti, na nichž majitel panství neměl veliký zájem a na druhé straně je bylo zapotřebí potrestat.

Kde vůbec byla v Náchodě šatlava, dnes bychom řekli obecní vězení?
Šatlava se nacházela na místě dnešního čísla popisného 60 v Tyršově ulici. Souvisela s rychtou, protože rychtář dohlížel pomocí svých pomocníků biřice a spol. na šatlavu, proto ji musel mít přímo u sebe. V některých městech byly šatlavy součástí radnice, ale tady to bylo předáno spíše do kompetence rychtáře. S hrdelním právem tady souvisí i spáleniště, které bylo pod šibenicí na cestě k Vysokovu. Posledním tam odsouzeným byl v roce 1733 Jiří Mařík z České Čermné, a to za delikt sodomie, tedy za pohlavní styk se zvířetem. Takový delikt společnost vnímala jako něco natolik odpudivého, že to trestala nejvyšším trestem.

Kde se nacházela šibenice?
Na místě obřadní síně vedle hřbitova. Naproti kostelíku svatého Michala pak bývala stínadla, kde byli lidé nejen stínáni, ale řešily se tam i další typy exekuce, jako bylo třeba pohřbívání zaživa a probití kůlem žen, které zabili své nedávno narozené nebo ještě nenarozené dítě.

Je známo, jaké jsou příběhy odsouzených?
Jsou to často i smutné příběhy, kdy někdo kradl vyloženě z hladu. Skutečně i lidé, kteří ukradli pecen chleba, hrnec másla, za to byli popraveni. Na druhou stranu jsou zde časté výjimky, například šafáři, kteří systematicky vykrádali svého pána, ale on se za ně postavil a bylo jim odpuštěno. Na výstavě prezentujeme takový typický ženský delikt, jakým bylo zabití neřádně nabytého plodu.Tyto příhody jsou velice smutné. Trest zaživa zahrabání a probití kůlem je velice tvrdý a nespravedlivý, vždyť nebyl takto řešen spolupachatel muž smilník, nebo násilník. Žena počaly jistě nejen po znásilnění, ale častým případem byl neadekvátní nátlak. Když žena pracovala jako služka či selka, tak majitel statku, domu, popřípadě jeho syn, ji často zneužil nebo jí sliboval manželství a slibu nedostál a ona se ocitla v bezvýsledné situaci. Hodně se také řešily příběhy zhanění, na cti utrhání, kdy si lidé navzájem vynadali nadávkami, kterým i dnes velice dobře rozumíme, kdy kromě toho typického „do šelem zlodějských" si vynadali také „do kurev", „parchantů", „zkurvysynů", ale také do „vrahů", „loupežníků", „rasů" a tak podobně. Zajímavostí je, že v Náchodě, a nejen zde, se bylo možné na trestu dohodnout.

Jak to bylo možné?
Samozřejmě záleželo na tom, kdo byl obviněný a kdo poškozený. Bylo ale možné, pokud došlo i k vraždám, se dohodnout mezi pozůstalou rodinou a obviněným. Často se to řešilo zaplacením nějaké částky a vyplacením si dokonce viník zajistil, že mu to už nikdy nesmí být dáváno za vinu. Bylo to takové ne úplně standardní, ale kdo měl dostatečné prostředky a postavení, tak si to mohl dovolit. Většina delikventů a odsouzených, se kterými se v městských smolných knihách setkáváme, však byli lidé z okraje společnosti. Ne, že by se uvnitř města neděly trestné delikty, ale často to neměli potřebu hnát až k hrdelnímu právu.

Vyskytlo se v Náchodě čarodějnictví?
Máme doloženy případy tří čarodějnic z první poloviny 16. století. Bohužel, ne u všech známe verdikty, ale můžeme předpokládat, že všechny dopadly velice špatně. To znamená, že zaplatily životem, často na hranici. Většinou za to, že se snažily zajistit lásku sobě nebo svým blízkým. Jsou to samy o sobě zajímaví lidé, jedna z těchto čarodějnic byla stará biřička Markyta, která pomáhala ne úplně nezištně vězňům. Je znám případ jednoho vězně Martina Berana, kterému jednak pomohla z vězení a jednak čarovala, aby nemiloval svoji milou, ale aby se zamiloval do její dcery. Bohužel skončila velice špatně, na hranici. V některých dalších případech pouze víme, že byly usmrceny, ale nevíme jak. Co je zde zajímavým případem, že s Náchodem se pojí dokladovaný případ proticikánské perzekuce na počátku 18. století. Nebyla stíhána etnická příslušnost, ale potulka, jejich způsob života. Zde byla popravena cikánka Agáta za to, že nesplnila závazek, že už se nevrátí nikdy do Čech.