V parku obklopeném autobusovými zastávkami leží na zemi koleje spojené do oválu a po nich jezdí vlaková souprava rozměrem určená trpaslíkům. Za modrou lokomotivou pojmenovanou Mánička sedí s pokrčenými koleny mašinfíra a za ním na dvou vagónkách sedí obkročmo šest dětí. Zvuk motoru zní skoro jako u "dospěle" lokomotivy a i klapot kol přes spoje kolejí má autentický zvuk jako u normální železnice. Zastávka. „Jedná se o modelovou železnici v měřítku 1:8, která je upravená tak, aby se dala používat k přepravě živého nákladu,“ ohlédne se Mirek Linert z Velkých Svatoňovic na lavičky, kde sedí dětští pasažéři. Přitom má ruku strčenou do strojovny modelu a drží motor v potřebných otáčkách.

A právě pohled do motorové části lokomotivy leckoho překvapí – pohonným zdrojem je totiž obyčejná vrtačka. Samozřejmě, že probudit ji k životu je složitější než zastrčení elektrického kabelu do zásuvky. „V podstatě se jedná o elektrický přenos výkonu, který je založen na pohonu generátoru elektrického proudu spalovacím motorem - tak jak to známe u dospělých lokomotiv,“ vysvětluje, že proud vyrobený generátorem je využit pro napájení elektromotoru. V tomto případě má vše parametry odpovídající velikosti vlakové soupravy.

Letošní ročník Dřevíčské lávky přinesl pro pobavení návštěvníků  desítky pádů do vody, k nimž při pokusech o překonání pevné i plovoucí lávky dochází.
OBRAZEM: Nejlepší pády na Dřevíčské lávce aneb mokrá cesta na druhý břeh

„Jako generátor je použita benzínová elektrocentrála, která pohání trakční elektromotor. A jak vidíte, tak tím hybatelem je ruční vrtačka, která má výkon 630 wattů. To je postačující výkon, aby lokomotiva po rovině utáhla asi jednu tunu,“ prozrazuje s prstem na regulátoru otáček, kterým koriguje výkon potřebný k jízdě. Přestože v modré vrtačce je ukryta nečekaná síla, menší stoupání jí dává hodně zabrat. Proto po chvíli vlak zastavuje a strojvedoucí ji nechá běžet „na neutrál“ – zahřátá vrtačka se musí ochladit. Pauzy využívají pasažéři ke střídání.

„Tak se konečně Police po více než sto letech dočkala železnice,“ dívá se jeden z přihlížejících na zmenšený model vlakové soupravy, jak pomalu krouží po oválu. Naráží tak skutečnost, že polické železniční nádraží se nachází téměř čtyři kilometry od centra města a proto Polickým cestu na vlak nikdo nezávidí. Proč je polické nádraží tak z ruky není tak úplně jasné. Existují nejméně dvě verze. „Když se v druhé polovině 19. století rozhodovalo o tom, kudy povede železnice, tak podle některý domněnek se tehdejší samospráva bránila, aby dráha vedla přes město. Důvodem prý měla být obava, že by železnice ohrozila povoznické živnosti,“ zmiňuje tradovanou verzi Petr David z Železničního muzea v Meziměstí.

Divoké prase (ilustrační foto).
Africký mor prasat se blíží k českým hranicím, potvrzené případy hlásí Wałbrzych

„Osobně si to tolik nemyslím – spíš bych řekl, že svou roli kudy železnice povede hrály terénní poměry,“ domnívá si, že důležitější roli než lobbing povozníků hrála příroda. „Dříve byla železnice brána jako páteřní dopravní možnost a počítalo se s tím, že se k ní musí stejně nějak dojet povozem,“ dodal Petr David.

Vzdálenost polického nádraží od centra města byla inspirací i pro recesistickou akci nazvanou „Běh z Police do Police“, jejímž posláním je zavzpomínat na staré časy, kdy obyvatelé Policka utíkali s těžkými kufry na vlakové nádraží. Účastníci běží se svými zavazadly právě z Bezděkových sadů oděni v dobových kostýmech na vlakové nádraží.