Tato cesta volně navazuje na akci „Na kole okolo ČR", kterou podnikl před šesti lety. Šlo o jeho zatím poslední cestu na klasickém trekovém kole. Poté se přes lehokolo a historický mikrobus dostal až ke koloběžce.

„Poznávám svět, tedy jsem"

„Tentokrát jedu dále od hranic, abych poznal některá z míst, která jsem při cestě pohraničními okresy měl příliš daleko," vysvětlil Martin Adámek a dodal: „Poprvé na cestu vyrážím s mottem „Orbem cognosco ergo sum." „Poznávám svět, tedy jsem".

Mezi místa, která při svých cestách navštěvuje, patří různá technická muzea, technické památky, a vůbec vše svázané s historií techniky. Navštěvuje ale i jiná muzea a další zajímavosti. „Tuzemská trasa sice na první pohled nevypadá příliš exoticky, ale podařilo se mi nalézt mnoho velmi zajímavých míst, na která se značně těším. Člověk nutně nemusí jet na druhý konec zeměkoule, aby něco zajímavého zažil, viděl, poznal," konstatoval.

V itineráři má prý asi 80 zajímavých míst, která by rád navštívil a dalších zhruba 40 bodů zájmu okouknutelných a fotitelných volně zvenku. „Je sice téměř jisté, že nezvládnu navštívit všechna ta místa, ale na druhou stranu je možné, že mi nějaké neplánované zajímavosti přijdou do cesty samy," řekl s úsměvem.

Ke včerejšímu odpoledni zdolal už zhruba 500 kilometrů. Nacházel se právě v Brně, a to těsně před třetinou celkové trasy.

Muzeum zločinu či památník v Ležákách

„Zatím jedu zhruba podle mapy. Mám za sebou Vysočinu a Olomouc. Navštívil jsem například nedávno otevřené muzeum zločinu, památník v Ležákách, byl jsem v domku Karla Havlíčka Borovského," popsal do telefonu cestovatel. Právě telefonní přístroj mu přidělal starosti. Vypověděl službu a skončil v servisu. Musel si proto pořídit nový.

V Brně by rád navštívil technické muzeum, chtěl by se podívat na Špilberk a pokud zbude čas, třeba i do zoo.

Ze začátku jel rychlostí asi 50 až 55 kilometrů za den, nyní zvládá tak o deset kilometrů denně méně. „Koloběžka je náročná na ruce. U stoupání ji tlačím, a i když jedu po rovině, není to snadné. Nohy bolí a cítím i dost paty," přiznal Adámek.

Přespává statečně převážně na lukách či polích, benzínkách i v lesích.

Koloběžka s přívěsem prý budí velkou pozornost a lidem, se kterými se po cestě náhodně setkává, se velmi líbí. „Prohlížejí si ji, fotí a vyptávají se. Mile mě to překvapilo. Jsem asi v tomto ohledu trochu průkopník. Co vím, tak jsem druhý Čech, který má takovou sestavu," prozradil.

Lépe se vyhne výmolům na cestách

A proč se vlastně rozhodl pro koloběžku s přívěsem? „Přívěs jsem si pořídil místo zadních brašen, které by na koloběžce bránily odrazům nohama podél zadního kola. I když je pravda, že takto mým nohám překáží tažné zařízení, a dokonce i čelo přívěsu takže se musím odrážet poněkud specificky," vysvětluje cestovatel.

Tato jednostopá souprava je prý výhodnější pro kličkování mezi nerovnostmi na vozovkách. „Mám mnohem větší šanci, že se výmolu v silnici vyhnu," dodává. Koloběžku i přívěs sám upravoval, dovybavoval a nechával upravovat.

O tom, jak je cestování na kole či koloběžce pohodlné, si prý Martin ještě více uvědomil při loňské týdenní cestě historickými dodávkami do Maďarska. „Můžu přespat přímo u vody a mít vše u sebe. Můžu vjet a vejít přímo do centra města, mám pořád vše u sebe, takže se můžu v klidu nasvačit nebo psát deník na libovolné lavičce či u kašny," vysvětluje některé z výhod.

Navíc kolo i koloběžka jedou jen přiměřeně rychle, proto cestovatel nepřehlédne zajímavá místa. „Autem můžete projet polovinu Evropy a nevidět nic než benzínky. Při cestování na kole či koloběžce mnoho zajímavostí jezdce samo praští do nosu," pochvaluje si způsob tohoto typu cestování.

Značný je prý také psychologický přínos těchto dopravních prostředků, které donutí člověka zpomalit. „Někdy je dobré snížit životní rychlost a získat tak čas k rozjímání nad tématy sice ne urgentně-akutními, zato ale dlouhodobě důležitými," míní mladý muž.

Nevýhody? Dobíjení baterií či déšť

Nicméně podotýká, že u kola a koloběžky platí určité nevýhody. „Jde o dobíjení baterií v elektronice a čelovce nebo o psaní a spaní v dešti, případně o přepravní kapacitu pro větší výbavu. Také musím vozit víc vody. Určitým rizikem jsou i klouby, s těmi se v případě potíží moc nenadělá," dodává.

Na první velkou cestu, tehdy ještě ve skupině, se Martin Adámek vydal před deseti lety do Monaka. Tehdy mu bylo 21 let.

MARTIN ADÁMEK z Náchoda před odjezdem do českého vnitrozemí.