Tato doba by se neměla za žádných okolností zapomínat, a proto jsme středeční dopoledne 15.11. věnovali těmto událostem. Na hodinách  dějepisu se žáci seznámili s obdobím normalizace po okupaci naší země sovětskými vojsky, kdy bylo nutné této situaci nějakým způsobem čelit.A tak se objevila skupinka odvážných lidí, kteří pod vedením spisovatele Pavla Kohouta sestavili obsáhlý dokument v roce 1977 pod názvem  Charta 77. Mezi prvních deset signatářů patřila i disidentka, spisovatelka a překladatelka paní Petruška Šustrová, která ochotně přijala moje pozvání na besedu. Této akce se zúčastnil i pan starosta Martin Staněk, paní ředitelka Iveta Beranová a zástupkyně ředitelky Iveta Macháčková.

Po úvodním přivítání našeho hosta, zhlédli žáci dokument o aktivní disidentce Zině Freundové. Po podepsání Charty byla zatčena a po propuštění brutálně napadena státní bezpečností v jejím bytě. Cílem bylo, vyhnat ji jako osobu nepohodlnou režimu, z naší republiky. A tak odjela s manželem do Velké Británie. Mezi její přátele, patřila i paní Petruška Šustrová,která i v dokumentu vzpomíná na tuto těžkou dobu odloučení.

A pak už následovalo vyprávění paní Šustrové o vzniku Charty 77, o tom, proč vznikla,kdo byl kromě ní mezi prvními zakladateli a i o jejich činnosti proti komunistickému režimu.V letech 1985/86 byla i mluvčím Charty. Žáci velmi pozorně naslouchali  příběhům o tvorbě samizdatové literatury,o její spolupráci s polskými antikomunisty i o činnosti v listopadu 1989.Došlo i na dotazy,které se týkaly nejen doby totalitní,ale i současné.

Na závěr dopoledního setkání  se paní Šustrová rozloučila slovy:

„Jezdím besedovat do škol, neboť se domnívám,že je velmi důležité připomínat,co bylo,vzhledem k tomu,že dnešní svět není ten jediný, že to, co dnešním dospívajícím připadá samozřejmé, vůbec samozřejmé není, že tomu tak ještě před mnoha lety nebylo – a že tomu tak nemusí být ani za několik let. Také mne velmi zaujaly otázky žáků na události i ze současnosti, jako třeba výsledky voleb nebo můj názor na lustrační zákon, a to mne i potěšilo“.

Ludmila Pajasová