Přiblížit práci a povinnosti obecního ponocného a zároveň pobavit historkami z jejich služby bylo cílem vycházky, která se v sobotu odpoledne uskutečnila v lázních v Bělovsi. Skupina zhruba třiceti lidí v čele s hostorikem, autorem řady publikací o Náchodsku a místním kronikářem Richardem Švandou oblečeném v dobovém oděvu a s halapartnou v ruce se vydala na komentovanou okružní cestu malebnou obcí na okraji Náchoda od vily Komenský v Malých lázních.

„Nejlepším zdrojem příběhů jsou místní kroniky a výborný je i dobový tisk, kam se některé události z Bělovsi dostaly. Zajímavá je třeba rubrika ze soudní síně, kde byly zachyceny i veselé kriminální případy, ale i příběhy s temnějším podtextem,“ popsal Švanda, jehož vyprávění postihlo období od poloviny 19. století až do 30. let století dvacátého.

První ze sedmi zastávek byla poblíž nedalekého mostu přes řeku Metuji. Ponocný začal vyprávět o létě roku 1866, kdy Prusové pronikli před Náchod na území Čech a následovaly krvavé bitvy války s Rakousko-Uherskem. Příběh se však týkal konce střetů, když se pruská vojska vracela zpět.

Ukradené kozy a dar od paní kněžny


„Prajzové se neštítili vůbec ničeho. Kradli a rabovali. Přicházeli i sem do Bělovsi, aby přes Slánský most opustili naši krásnou zem. Jenomže právě tady na těch lukách hospodařil jakýsi Hynek Hejzlar. Neměl moc majetku, malou chalupu a tři kozy. Prajzové se neštítili tomuto chudobnému člověku všechny kozy sebrat. Zbyla mu tak pouze chaloupka,“ nezačal právě zvesela ponocný. K o poznání nadějnějšímu pokračování se brzy dostal. V říjnu téhož roku totiž projížděl tamním panstvím jeho vlastník, kníže Vilém z rodu Schaumburg-Lippe a jeho manželka kněžna Batilda. Ta se místních lámanou češtinou ptala, jaké následky pro ně měla válka. Na řadu přišel i Hejzlar a jeho zvířata.

„Když přišel první advent, před domem našeho Hejzlara zastavil vůz. Vyšel z něho vrchnostenský správce a sdělil mu, že paní kněžna posílá kozy,“ potěšil nakonec posluchače Švanda a skupina se mohla vydat přes most a po cyklostezce podél řeky k nedalekému jezu. Za příznačného hukotu vody začalo vyprávění vztahující se ke zdejšímu mlýnu, kterému se říkalo Hejzlarův.

„Na konci 19. století ho vlastnil jakýsi pan Frýba. To byl člověk, který si z každého tropil šprýmy,“ uvedl ponocný a přidal několik příkladů i to, že se ani přes trpkou zkušenost Frýba svého vtipkování na úkor jiných nevzdal. Následující zastavení u prameníku Jakub připomnělo putování pana Hrušky až do Vatikánu a jeho audienci u papeže. O tom, jak fungovala spolupráce předpůlnočního a popůlnočního ponocného byla řeč ve Velkých lázních.

„Předpůlnoční ponocný měl službu od sedm hodin večer do půlnoci zatímco popůlnoční ponocný chodil do čtyř hodin do rána. Předpůlnočnímu ponocnému ovšem popůlnoční ponocný nesměl konkurovat a nesmělo se stát, aby předpůlnoční ponocný chodil po půlnoci popůlnočnímu ponocnému na jeho službu,“ svižně odříkával vypravěč za smíchu obecenstva a obě „ponocenské“ funkce i slovo půlnoc zmínil ve svém příběhu ještě mnohokrát. Po krátkém potlesku se skupina vedená mužem s halapartnou vydala přes úzký most směrem k požární zbrojnici. Ještě než tam došla, stihla si poslechnout další příběh, který se tentokrát týkal ponocného z Hronova a jeho pomocníka.

„Ohromně se mi to líbí, protože velice ráda pana Švandu poslouchám. Některé příhody jsem už slyšela a některé jsou pro mě úplně nové. Ráda si je poslechnu i několikrát,“ říkala při procházce paní Jana z náchodské části Plhov, která si nepřála zveřejnit své příjmení.

Vyhlásil poplach, i když nehořelo


V dalším příběhu se lidé dozvěděli, že pokud ponocný při cestách po vsi nezahlédl oheň včas a došlo k požáru, byl tvrdě potrestán. A tak se mohlo stát i to, že dal cestou z krčmy na tvrzení ostatních, že ve mlýně hoří, a vyhlásil poplach, přestože tomu původně sám nevěřil. Potom však starostovi těžko vysvětloval, proč vzbudil celou obec, když k požáru nedošlo.

„Ty ochmelko jeden, příště nevyhlašuj žádný požár, když víš, že nehoří. Potom vidíš, jak se na nás lidé dívají,“ schytal to navíc od své ženy.

„Od té doby byl klid. Ponocný přestal pít a naštěstí už žádný falešný požár nevyhlašoval,“ uzavřel Švanda povídání, které se vztahovalo k polovině 19. století.

O poznání novějšího data byla historka o tom, jak si z hostů rád vystřelil hostinský a pozdější starosta pan Hejzlar, ve které hraje roli i vyjížďka na motocyklu.

„Ponocní, kteří byli zdraví a mohli vykonávat funkci do svých 70 či 80 let byli schopní absorbovat za svůj život velké množství příběhů a postihnout poměrně dlouhé časové období,“ vysvětlil Švanda, který procházky s ponocným dříve vedl ve Rtyni v Podkrkonoší.

„Byl jsem požádán, abych ji udělal i v Bělovsi. Příprava nebyla až tak složitá, protože jde o to zreprodukovat příběhy, které už znám. Vzhledem k tomu, že dělám běloveského kronikáře a jsem místní hisorik, tak si je dobře pamatuji. Je dobré vytipovat místa, ketré s příběhem souvisejí nebo mají nějakou návaznort a potom to nějakým způsobem sdělit lidem,“ dodal obratný vypravěč historek, v nichž často figurovalo příjmení Hejzlar. To je v Náchodě a okolí hojně rozšířené.

„V minulosti se jednalo o rozvětvené rodiny, takže zmínění Hejzlarové samozřejmě měli k Bělovsi vztah. Nelze však říci, že by pocházeli z jednoho rodu. Každopádně má příjměení Hejzlar k tomuto místu svůj vztah,“ vysvětlil Švanda.

Velká část účastníků sobotní výpravy do minulosti přišla právě kvůli němu.

„Pana Švandu znám i z jiných akcí, takže mě zlákalo se s ním znovu potkat a poslechnout si ho. Chodila jsem na jeho povídání do hotelu Beránek, kde jsem se dozvěděla zajímavé věci třeba o původu názvů náchodských ulic a spoustu dalších zajímavých věcí. Dnes je to opět bezvadné, moc se mi líbí jeho přednes,“ zhodnotila Jana Čápová z Náchoda.