Jejich tradiční pozdrav zní „Ráz na ráz" a na sedm desítek především z České republiky, ale i z Německa, Polska a Slovenska se jich od pátku do soboty setkalo v Jaroměři na Podkovářských dnech. Toto mezinárodní setkání hostila Střední škola řemeslná v Jaroměři, kde se podkováři svému řemeslu učí.

Kromě přednášek o současném trendu ve vzdělávání podkovářů a skládání praktické části podkovářské zkoušky si účastníci vyslechli přednášku o bodných ránách v kopytě a významu rentgenových snímků pro podkováře a jejich vyhodnocení. Soutěžilo se i v hodu podkovou o cenu Podkovářský džbán. Došlo také na praktickou ukázku používání podkov jedné švédské společnosti, jejíž ředitel zavítal až ze Švédska. To předvedl podkovář Petr Přibyl, který přijel od Vyškova.

Nejprve si klisnu okoukl, kterak si vykračuje po nádvoří školy. „Je zapotřebí podívat se, jak ten kůň chodí a nedostatky se pak snažit korigovat, případně odstranit," vysvětlil podkovář. Pak se dal v dílně do práce. Bylo zapotřebí kopyto zbrousit. Ukázalo se však, že na jednom předním kopytě má klisna rozštěp.

Proto musel okolí rozštěpu vyřezat a následně do něj nalil hmotu rakouského výrobce, která během chvíle zatvrdla a kopyto vyplnila. „Potom by mělo pravděpodobně odrůst a zacelit se," vysvětlil podkovář. O takových vymoženostech a výplň kopyta jeho kolegové před desítkami let neměli ani páru, takže pokrok je znát i v tomto oboru.

Na co podkovář dává pozor, když ke koni přistupuje? „Aby práce byla bezpečná. Musím hlídat, jak se kůň chová, srovnat mu nohy, aby se mu stálo dobře, snažit se mu vyhovět, ale také si dávat pozor na sebe," říká Petr Přibyl.

Klisna, kterou okovával, byla poměrně nervózní, a tak nakonec dostala pro jistotu sedativa. „Je to mladý kůň z pastvin, tak to pro něj bylo lepší," dodal Přibyl. Kobylka se tak alespoň tolik neděsila dýmu, když jí přikovával podkovy. Když se kovají za horka, pak se podkova lépe vytvaruje a lépe sedne na plochu kopyta. To zastudena ji podkovář může vytvarovat jen na kovadlině, ale pro mladého koně to není tolik stresující.

Přibyl okovával až kolem osmi koní denně. „Dá se říci, že práce je dostatek. Koní je hodně a podkovářů poměrně málo, takže se docela dobře uživí," říká Petr Přibyl.

Aby se podkováři naučili přistupovat ke koním a poznat, co potřebují, vyžaduje to spoustu hodin odborného výcviku.

„Nepřetržitě připravujeme jednu skupinu podkovářů a ti se velice solidně uplatňují na trhu práce, protože to umí," říká zástupce ředitelky školy pro odborný výcvik Zdeněk Vítek. Podle něj v řemesle práce je a žáci se o uplatnění bát nemusí.