Při pohledu na samotnou linku se pak člověku vybaví slovo eintopf, neboť i roušky vznikají v červenokostelecké firmě prakticky v jednom „hrnci“, kdy na jedné straně proudí do automatu materiál, aby se z něj za pár sekund na druhé straně štosovaly hotové nanoroušky. Ty, ještě než putují do krabic, prochází kontrolou. Přesný tok od materiálu až po hotovou roušku nám pak vysvětluje Jaroslav Čmelík.

„Hned na začátku vstupuje do stroje tkanina z nanovlákna. Ta se poté spojí s netkanou textilií spunbond ,“ ukazuje Jaroslav Čmelík na první třetinu linky. Jakmile dojde ke spojení spunbondu s nanotextilií, vjíždí pás budoucích roušek do skládačky, která na ústence vytvoří charakteristickou harmoniku, jež dovolí majiteli roušky pohodlné upravení ústenky na tváři.

Aby však byl pocit z nošení nanoroušky ještě uživatelsky příjemnější, potřebuje k tomu dvě součástky – drátek a gumišku za uši. „K drátkování dochází hned za „skládačkou“, kdy se drátek do budoucí roušky zataví,“ dodává obsluha stroje. Po tomto úkonu se „nekonečný“ pás nanoroušek ve stroji přestřihne a automat na ni naváže gumičku. Ani pro gumičky nemusí pracovníci Batistu chodit daleko. Jen pár metrů od samotné linky je totiž stroj s vřeteny na kterých se gumičky pro červenokostelecké ústenky vyrábějí. „Výhodou tohoto spojení je nejenom to, že jsme v tomto ohledu soběstační, ale na lince dokážeme i délku gumiček uzpůsobit tak, aby lidi netlačila rouška za ušima,“ dodává ředitel Batistu Tomáš Mertlík.

Čtveřice linek, která se ukrývá v lůně firmy Batist, dokáže měsíčně vychrlit na 10 milionů ústenek. „Za jednu směnu sjede z linky na 195 tisíc ústenek,“ doplňuje informaci Jaroslav Čmelík.