Kam přesně míříte?
Míříme na českou polární stanici Johanna Gregora Mendela, která patří Masarykově Univerzitě v Praze. Už tři roky stojí na ostrově Jamese Rosse, který leží poblíž severní špičky Antarktického poloostrova.

Jak to tam vypadá?
Je to polární stanice postavená pro patnáct vědců, kteří tam mohou žít i pracovat. Hlavní budova je velká asi 25 x 10 metrů. Kolem je i devět kontejnerů, v nich jsou sklady potravin a paliva. Svůj kontejner má i spalovna, dieselový generátor a rozvodna elektřiny. Uloženy jsou tu lodě a rolba. Žít tady lze ale pouze v letním období, od prosince do počátku března. To je zde od -5 °C do +10 °C. Tedy taková česká zima.

Na Antarktidě bych tedy čekal drsnější klima?
Problém je vítr. Jeho rychlost je mnohem vyšší, než na jakou jsme zvyklí doma. Proto je teplota pocitově mnohem nižší, než co ukazuje teploměr. Po velkou část léta je to okolo 10–15 m/s, což je 36–54 km/h. Pravidelně tam jsou větry, přesahující 25 m/s, tedy třeba 100 km/h. A to už je úroveň vichřice nebo orkánu. Klidných dnů bez větru je málo. Třeba jen dva nebo tři v měsíci.

Argentincům uletěl stan i s jídlem

Co to dělá vítr s lidmi a věcmi?
Severní část ostrova Jamese Rosse je jednou z největších odledněných oblastí Antarktidy. Díky tomu je tam mnoho materiálu, který může vítr unášet. Prach a taky písek. Uvedu příklad: kontejnery, které používáme jako sklady, tam stojí asi jen tři roky. Jejich nátěr je už ale zcela opískován, a to zejména z návětrné strany. Vezeme tedy sebou osmdesát kilo barev. Ve volnu budeme natírat.

Máte s větrem i nějakou dramatickou zkušenost?
Stalo se to během druhé výpravy, v roce 2004. Přes Antarktický poloostrov se přehnal silný katabatický vítr. Stanice ještě neexistovala a my kempovali ve stanech. Ve dvě ráno nás probudil rachot. Stan se prolomil a spadl na nás. Asi hodinu jsme se ho snažili držet, aby neuletěl i s námi. A pak jsme dovnitř, v tom obrovském větru, začali nosit kameny, aby nás to neodneslo. Hned druhý den jsme začali stany zakopávat, a to víc než půl metru do sněhu, aby nevykukovaly nad terén. Argentincům to vzalo jeden těžký stan, který lze převážet jen vrtulníkem. Uvnitř měli i tři bedny potravin. Těžký byl tedy dost. Vítr byl ale tak silný, že polámal duralové trubky a stan uletěl.
Nebezpečí toho větru není jen v jeho síle, on totiž neproudí plynule. Objevuje se v pulsech, půl až dvě vteřiny po sobě. A to dokáže roztrhat úplně vše.

Nad Antarktidou je velká ozónová díra

Ještě nějaké extrémní podoby má tamní klima?
V oblasti poloostrova, hlavně na počátku jižního léta, dochází k velmi významné ozónové anomálii. Nad celou Antarktidou vznikne ozónová díra, která se stále nezmenšuje. A to přesto, že vědci spočítali, že v jednadvacátém století to bude lepší. Kritická situace je hlavně v září až listopadu. Hodnoty ozónu v Dobsonových jednotkách, klesají na hodnoty 100–120. Normál je přitom 250–350. Člověk se tedy musí mazat krémy s vysokými ochrannými faktory. Nehrozí jen spálení, ale i rakovina kůže.

Vy jedete dělat geologický výzkum. Jak si s tím poradíte v Antarktidě, tedy v zemi věčného sněhu a ledu?
Oblast do které míříme je odledněna už dávno. Několik tisíc let. Ovšem ve čtvrtohorách bylo celé území pokryté ledovcem. I dnes tu převažují sněhové srážky. V době slunečného počasí tu ale sníh rychle taje. Z pohledu geologa, je to tedy velmi příhodné. Není zde totiž skoro vegetace, vše je tak čitelnější a přehlednější. Porost nic neskrývá, dobře se pracuje.

Jak bude vypadat konkrétně vaše práce?
S kolegy geology budu chodit a mapovat terén. Zaznamenávat si, kde se jaké tipy hornin vyskytují. Budeme odebírat vzorky hornin a ty se pak budou zpracovávat v našich nebo světových laboratořích. Zjišťovat budeme stáří hornin. Středem zájmu jsou fosilie, které se tu hojně vyskytují. Tato část Antarktidy, se totiž v průběhu druhohor, tedy během křídy, vyskytovala v subtropických mořích. A tamnější sedimenty jsou plné zkamenělin, což je ráj pro paleontology. Dají se tady objevit i hezcí amoniti, právě z období křídy. Staré jsou devadesát i sto
miliónů let. Mají přitom stále zachovanou perleť, což je unikát.
Pokud jde o mladší část historie Antarktidy, třetihory a čtvrtohory, to se zde už vyskytoval ledovec. A tehdy byly velice aktivní sopky. No a láva tekla i pod ledovec. Vztah vulkanismu, sopečné činnosti a zalednění. I to bude cílem našeho zkoumání. Je to něco podobně zajímavého, jako třeba na Islandu.

O globálním oteplování nejsou vědecké důkazy

Máte i další úkoly?
Začínáme s grantovým projektem řešícím odledňování severní části ostrova. U modelových typů ledovců, které se zde vyskytují, zjišťujeme jejich úbytek. Zkoumáme horizont posledních několika desetiletí a to ve spojení s meteorologickými i klimatologickými daty, jež zjistila naše stanice. A nebo stanice okolní. Zjistit chceme, jak se mění okrajová část Antarktidy.

Proč?
Dnes už víme jistě, že Antarktický poloostrov je nejrychleji se oteplující částí zeměkoule. Některé stanice disponují údaji už za padesát let. A za tuto dobu zjistily, že průměrné roční teploty se zvedly o více než 2,5 °C. Což znamená o 5 °C za sto let. To je mnohonásobně víc, než kolik je naměřeno na severní polokouli, kde to není ani 1 °C za století. Zdejší změny jsou tedy drastické, ledovce na okrajích Antarktidy rychle ubývají. To ale neznamená, že by ledu v Antarktidě jako celku ubývalo a působilo to nějak negativně na růst hladiny oceánu. Na jiných místech zase sněhu a ledu přibývá. A do centrální části Antarktidy, té vnitřní kontinentální, se zase dostává více srážek.

Je tedy o výzkum globálního oteplování?
Já bych to nazval spíše globálními změnami. Ono to není jen oteplování, v některých částech světa je to i ochlazování. Jde jen o změnu srážkového režimu. Někde se podnebí zvlhčí a jinde vysuší. A to je mnohdy výraznější než vlastní změny teploty. Takže bych to, k čemu dochází, označil asi za globální změny. Otázkou je, do jaké míry na to má vliv samotný člověk.

Čemu tedy přičítáte tak veliké změny teplot. Pět stupňů za jedno století, je přece skutečně hodně?
Z dobře doložených výzkumů víme, že jde o změny běžné. Například ostrov Jamese Rosse je od Antarktického poloostrova oddělen asi 10–15 km širokým průlivem Prince Gustava. Ještě v 70. letech minulého století, zde jezdili Angličané se psím spřežením, a to po celý rok. Během léta byl průliv zamrzlý mořským ledem. Až v roce 1994 celý zámrz kolem ostrova Jamese Rosse roztál. A poprvé bylo možné lodí obeplout ostrov. Lidé v tom hned viděli globální oteplování. V mladé geologické historii máme ale doloženo, že během posledních deseti tisíc let, došlo ke stejnému roztátí mořského ledu v oblasti průlivu Prince Gustava dokonce třikrát, nebo čtyřikrát. A to tehdy se to dělo bez vlivu lidské činnosti. Z pohledu delšího časového období, to tedy není vyjímečné. Pro poslední desetiletí nebo poslední jedno až dvě století, je to ale změna, která může vyvolat obavy. Paměť lidstva je ale krátká a nesahá daleko do historie.

Přesto tedy, jsou i takové změny teplot, pro lidi nějak nebezpečné?
Nebezpečné, to snad ani ne. Samozřejmě všechno bude mít klady i zápory. Z hlediska případného oteplování na mnoha místech zeměkoule bude možné pěstovat plodiny, kterým se tam dříve nedařilo. Na druhou stranu nejde jen o samotné oteplování. Velký problém, který je s tím spojený je samozřejmě dezertifikace – rozšiřování pouští. Někde opravdu dojde k vysušování podnebí. A díky tomu se můžou rozšiřovat pouště, což je problém Sahary. To jsou ale změny, které lidstvo do určité míry ovlivní. Otázka je jakou měrou. Lidstvo k tomu přispívá, ale jistě ne dominantně. Velká část teplotních změn jde totiž na vrub přirozeného vývoje. Ale tady jsme se už dostali daleko od Antarktidy. K věcem globálním, které ovlivňují celou planetu.

Má tedy smysl snižovat produkci skleníkových plynů, hledat alternativní zdroje energie, netopit fosilními palivy?
Určitě! Už jen proto, že rozvinutý svět tím pomůže té chudší části zeměkoule. Ne všude mají dost financí, aby rozvinuté technologie podporovali a sami snižovali spotřebu energie. Na rozvinutém světě je, aby se snažil vývoj usměrňovat a zmenšovat spotřebu, nebo hledal ekologicky šetrné zdroje. A to proto, že ty současné za jedno nebo dvě století dojdou. A je třeba je nahradit.

Kameny přesune ledovec i o tisíce kilometrů

Vrať me se na Antarktidu, do sídla vaší stanice. Jedete tam dokonce už popáté. Je něco co vás při minulých výpravách hodně překvapilo?
Nacházíme tam například bludné balvany, u kterých máme zjištěno, že nepocházejí odsud. Jsou třeba z jižní části Antarktického poloostrova, nebo z Ellsworthova pohoří. A to je vzdálenost třeba i 2000 km. Jde o žuly, ruly nebo fylity velké tří i čtyři metry. Vysvětlení je takové, že je přivlekl ledovec. Svědčí to o jeho obrovské síle!

Na základnu by jste měli dorazit do Silvestra. Už máte představu, jak bude vypadat oslava?
Otázka je, zda bude vůbec nějaká. Nastartovat polární stanici, to jsou dva i tři dny práce. Před zimou se totiž vše zavírá, nefunguje voda ani kanalizace. Odpojené jsou i větrné elektrárny, zakonzervované všechny dieselové generátory. No a i těch patnáct lidí, kteří budou základnu obývat s tím bude mít dva až tři dny práce. Já si ale myslím, že to nějak vykrystalizuje. Uvidíme … (usmívá se).

Jak vyřešíte gratulaci k novému roku rodině a příbuzným?
Jednoduše. Při existenci satelitních telefonů, které najdete i v naší výbavě, není problém zavolat domů.

(Jiří Máslo)