Pan Jaroslav Soumar, rodák ze Slavného na Policku, je charismatický a vlídný muž a významný podnikatel. Přiblížil publiku vzdálený svět drsné severské přírody amerického kontinentu a v něm počínání obdivuhodných současných dobrodruhů. Promítl dvouhodinový fascinující snímek o nejproslulejším a patrně nejnáročnějším závodu psích spřežení na světě, profesionálně zpracovaný dokumentární film Iditarod 2006. S mikrofonem v ruce film autenticky a s vtipem glosoval a pohotově reagoval na otázky diváků.

Zlatokopecké město dalo závodu jméno

Závod Iditarod Trail Sled Dog Race byl pojmenován podle dnes již opuštěného aljašského zlatokopeckého městečka Iditarod, což v jazyce domorodých Athabasků znamená „daleké místo". Každý rok je pořádán na počest události z roku 1925, kdy v Nome vypukla epidemie záškrtu. Nejbližší sérum bylo v Anchorage, ale špatné povětrnostní podmínky neumožnily jeho dopravu lodí nebo letadlem. Bylo proto rozhodnuto vyslat štafetu jezdců na saních, v dobách ještě dřívějších jediný možný způsob pošty. Dnes se na trať přes tisíc mil dlouhou (přibližně 1700 km) vydává okolo jednoho sta psích spřežení. Trasa závodu vede liduprázdnou krajinou a platí pravidlo, že si psovodi, zvaní musheři [čti mašeři], musí sami svépomocí zajistit na cestě vše nezbytné pro sebe a svých 16 psů (nejčastěji srdnatého plemene aljašského Husky). Pro kruté polární podmínky, v nichž selhává i moderní technika a zraněný či zbloudilý závodník má jen minimální šanci na záchranu, je závod Iditarod označován za "poslední velký závod na Zemi", v němž není důležité vyhrát, ale přežít. Závod trvá až patnáct dní, ti první jsou v cíli osmý či devátý den.

Teplota klesala k šedesáti pod nulou

Zkuste si jen představit, že po takto dlouhý čas budete nepřetržitě dnem i nocí vystaveni divokému vichru a vířícímu sněhu při teplotě klesající až k šedesáti stupňům mrazu a zapomenete na svůj pravidelný spánek. Po čtyři hodiny poženete své psy otevřenou krajinou a v napětí budete zírat před sebe, abyste nezabloudili a aby vás psi ukázněně táhli k cíli. Další čtyři hodiny necháte psy odpočívat, vy jim ale budete muset v soudku na vařiči rozehřívat sníh, aby mohli pít, a mezitím jim jednomu po druhém ošetřovat strádající tlapky. Vám zbude snad ještě čas vypít čaj a sníst čokoládu a zase dál. A tak pořád dokola, nejmíň deset dní, spíš čtrnáct. Zdá se neuvěřitelné, že toto martýrium úspěšně absolvovaly i některé ženy. V dokumentu o závodu psích spřežení napříč Aljaškou, zvaném Iditarod Trail, je zjevné, že je toto dobrodružství pro jeho účastníky posedlostí, životní filosofií.

Film se těšil napjaté pozornosti všech diváků a otázky na autora besedy jen pršely. Jedna mladá divačka projevila například velký údiv nad tím, jak musheři mohou zvládat orientaci na pustých mrazivých pláních bez jakýchkoli elektronických pomůcek. Jaroslav Soumar se k tomu s pousmáním vyjádřil takto: "Vidíte, a to je právě ono jsme jako civilizace nejspíš odsouzeni ke špatnému konci, když se už bez GPS a mobilu nevrátíme ani z Ostaše do Police."

Beseda o přírodě, lidech a psech

Besedu o krásném filmu, přírodě, o lidech a psech uvedl v Polici člověk nanejvýš povolaný. S některými významnými aktéry světoznámého závodu se Jaroslav Soumar zná osobně, má mezi nimi své přátele. Sám totiž dokázal nejlepším musherům světa nabídnout z vlastní produkce výstroj pro psí spřežení takové kvality, že se jí žádná jiná prostě nevyrovná. I v tom jistě tkvělo kouzlo pátečního setkání. Všichni hosté jako by byli Jardou Soumarem na chvíli pozváni do zcela jiné reality. Na dobrodružnou výpravu do nehostinných končin Aljašky, ve kterých se vypravěč vyzná. A posluchač v takové chvíli s překvapením zjistí, že tato romantika nemusí být jen dávno zapomenutým klukovským snem. Znova si připomene, jak velký a rozmanitý je náš svět a že není zdaleka tak jisté, že právě on se narodil v pověstném pupku světa, kolem něhož se točí dějiny. Milý Jardo Soumare, vřelé díky! (zp)