Chiquita, Dole, Delmonte a Fyffes - to jsou názvy čtyř největší producentů banánů na světě. Každý je něčím specifický. Nálepky se často obměňují - sice jen v drobných detailech, ale to je právě pro sběratele to kouzlo. „Píšu si asi s 35 sběrateli ze všech kontinentů a vyměňujeme si je,“ prozrazuje Jiří Jiránek, který etikety intenzivně sbírá asi 12 let. Ovšem zajímaly ho už mnohem dříve. 

„Nevěděl jsem ale, že se tím taky někdo zabývá. A už vůbec jsem netušil, že jsou takové velké série. To jsem zjistil, až když jsem našel sběratelskou komunitu na internetu,“ popisuje, jak ho svět banánových nálepek polapil a nepustil.

Jiří Jiránek (*1959 v Náchodě) se vyučil zedníkem a 35 let se zedničině věnoval. Profesní život končil na Střední průmyslové škole stavební v Náchodě jako mistr odborného výcviku. Je ženatý, otec dvou dětí. Kromě sbírání banánových etiket ho baví rybaření (třeba na Rozkoši), má rád cyklistiku a pěší turistiku.

Na nedávné výstavě v polickém Zeleném domečku představil nejzajímavější část své sbírky, kde například jako vzácný poklad umístil do prosklené vitríny rolo samolepek známého banánového producenta Chiquita. 

„Před dvěma lety jsem navštívil sběratele v Kostarice a ten mě vzal na banánovou farmu. Tam jsem na vlastní oči viděl, jak to chodí. Jak nejprve sklizené banány jedou lanovkou z pole, pak je na lince zpracovávají a končí se expedicí na kamiony,“ popsal proces, jehož součástí je i to pro sběratele banánových etiket nejdůležitější. „Zrovna ten den expedovali Chiquity, tak jsem dostal na památku celé rolo, kde je pět tisíc etiket,“ chlubí se červenokostelecký sběratel, a dodává, že proti středoamerickým kolegům, kteří mají banánovníky za domem, je jen chudý příbuzný.

Na banánové slupce jsou ponorky, tanky a vrtulníky

Mezi etiketami z mnoha zemí má i stovky kousků z Ruska. Některé přejí vše dobré do nového roku, ale na jiných nálepkách jsou fotky zbraní. Tanky, ponorky, křižníky, vrtulníky a vojáci pěchoty potvrzují, že zbraněmi se dá chrastit i na mírumilovných banánech. 

„Když si to zpětně vezmete, co se před bezmála dvěma roky stalo, tak je tady jasně vidět, jak jim tou vojenskou tématikou masírují hlavy,“ myslí si sběratel, který měnil etikety i se sběrateli z Ruska, kde je sběratelů poměrně hodně.

Zdroj: Jiří Řezník

„Rusové mě vždycky žádali, aby dostali naše etikety. Skákali radostí, když jsem jim poslal Chiquity. Ta se u nich neobjevuje na trhu vůbec. Já zase sháněl ty jejich,“ vzpomíná na dobu, kdy byl se sběrateli z Ruska v častém kontaktu. 

To už ale poslední dva roky neplatí. „Teď ta konverzace ochabla. Když jsem si s jedním psal naposledy, tak reagoval jen tak vlažně, aby se neřeklo a spíše naznačoval, že nejde nic posílat,“ říká Jiří Jiránek.

Díky náhodě v Indonésii se dostal k raritě

Kromě vyměňování etiket s podobně zaměřenými sběrateli mu k rozšiřování sbírky pomáhají i lidé, kteří jezdí po světě a jsou ochotni projít nějaký ten market nebo tržnici a nalezenou nálepku odlepit a přivézt. 

„Kamarád Standa jezdí po světě montovat textilní stroje. Když byl v Indonésii, tak se náhodou vyskytl ve správný čas na správném místě a přivezl mi čtyři etikety. Zvláštní jsou tím, že odkazují na první sklizeň banánů z banánovníků, které poslali do Indonésie z Kostariky. Standa mi tak přivezl dvě série unikátů, které byli k dispozici pouze jeden den na jednom místě na světě,“ vypráví se zaujetím Jiří Jiránek, kterému se za těch 12 let podařilo sbírku pěkně vyšperkovat. 

Už je vedený i v celosvětovém katalogu sběratelů. „Tam vidím, kdo co má na výměnu, takže spolu i komunikujeme. Měsíčně vyexpeduji minimálně tři obálky na výměnu. Před časem mi přišla obálka z Indie, kde bylo 450 indických etiket a toho si moc považuji. Byl jsem první v Evropě, kdo takovou sbírku má. Jsou to etikety z banánů, které vyváží Indie do Egypta,“ zmiňuje detaily. 

Rána na dovolené tráví obcházením tržnic a marketů

Vyjet si na dovolenou jen tak nazdařbůh by pro něj byla škoda, a tak se každá dovolená odvíjí od toho, jaké tam jsou možnosti rozšířit sbírku. „Když někam jedeme, tak si na internetu zjistím tři, čtyři města v okolí toho dovolenkového místa, zjistím, kde je mercado a kdejaký zelinář, a tam pak vyrážím. Ideální jsou i tržnice, které v jižních zemích Evropy dobře fungují,“ říká. 

Naposled byl ve Španělsku a předtím v tureckém Istanbulu. Časně ráno vyrazí do ulic, obejde si místní tržiště a krámky. „Když to ráno vystavují a nejsou ještě moc lidé, tak se s prodejci domluvím a to se to pak krásně sbírá," popisuje svou strategii, která mu přinesla do sbírky nejeden zajímavý úlovek.

Zdroj: Jiří Řezník

„Odpoledne to už je pak opravdu rekreace s rodinou," usmívá se. Přesto se i při návštěvě cizích zemí často s tamními sběrateli setkává. „V Turecku i ve Španělsku jsem si dohodl setkání s tamními sběrateli, se kterými si píšu. Když jsem byl v Kostarice, tak jsem se potkal hned s osmi sběrateli, kteří kvůli mně uspořádali jednodenní setkání. Ti mají úžasné sbírky! Aby ne, když to mají doma,“ povzdechne si a dodává, že třeba v Ekvádoru pořádají každoroční sjezd sběratelů. 

„Tam to mají ke zdroji blízko, tak si vyměňují celé štočky, které pak rozstříhají na jednotlivé nálepky a ty pak posílají dále do Evropy.“

Zajímavé sběratelské etikety se podle něj dají objevit třeba i v Penny Marketu nebo Lidlu. „Většinou se sice opakují stále stejné, ale občas i u nás narazím na raritu. A to je jako výhra ve sportce. Třeba v Úpici jsem objevil etiketu Dole Star Wars a ta je jen na trhu v Americe. Jak se dostala k nám je záhada.“