„Přes dvacet let jsem si je lepil do skříně. A když se mi to tam už nevešlo, tak jsem začal…“

Počkejte – říkáte, že je sbíráte osm let, ale už dvacet let je lepíte do skříně. To mi nějak nesedí…
Před dvaceti lety jsem je totiž ještě nesbíral. Vždy, když byla na banánu etiketa, tak jsem si ji jen tak nalepil zevnitř do skříně. Časem jsem zjistil, že ty zdánlivě stejné štítky jsou rozdílné – jedna etiketa vyšla v zelené barvě, v růžové barvě, s jiným logem a že se jich dělají celé série. A začal jsem se o to zajímat. Jednoho dne jsem sedl k internetu a jen tak pro srandu jsem si tam zadal banánové nálepky. To jsem ani s internetem prakticky neuměl, protože ke své práci zedníka jsem internet nepotřeboval. Zjistil jsem asi pět lidí u nás, kteří se jim věnují. Shodou okolností z Českých Budějovic to byl také nějaký Jiránek. Tenkrát mi psal, že jich má 3333. Já měl tehdy asi 400, takže pro mě to bylo úžasné číslo.

Sběratelství může mít v podstatě jakoukoliv podobu. Exotickému druhu „odvětví“ se věnuje 62letý Jiří Jiránek z Červeného Kostelce, který posledních osm let sbírá etikety z banánů. Foto: Archiv Jiří JiránekZdroj: Archiv Jiří JiránekJak je na tom český trh z banánovými nálepkami? Já bych řek, že jich moc druhů nebude…
Máte pravdu. U nás je v tomto směru malé hnojiště, kde není moc co sbírat. Jednou jsem vyrazil do Polska a tam jsem zjistil, že mají úplně jiné zásobování a tamní trh je daleko bohatší. Za jednu vyjížďku přivezu třeba sedm nových etiket. Tím pádem jsem mohl měnit s jinými sběrateli a začalo mi to narůstat.

To jsem ale stále v Evropě. Tady vidím ale Koreu, Indii a další vzdálené státy. Jak se k těmto nálepkám dostáváte?
Kamarád jel studovat půl roku na Tchaj-wan a přivezl mi etikety psané tím jejich – jak my říkáme – rozsypaným čajem. Když jsem je otiskl na internetu, tak se mi ozývali sběratelé z celého světa, že by tu tchaj-wanskou emisi chtěli. Tím jsem se dostal do podvědomí všech sběratelů na celé zeměkouli a začali mi chodit nabídky. Najednou jsem míval doma ve schránce třeba velkou žlutou obálku z Kostariky, z Ekvádoru a dalších zemí. Posílali mi jejich etikety jako prezenty. A já pak začal posílat naše. Ale směňuji i jiné věci a nálepky než jen banánové etikety.

Jak to myslíte?
Ozval se mi jednou sběratel, že sbírá štítky z ananasu a jestli bychom mohli spolupracovat. Že má fantastickou sbírku banánových etiket a mohli bychom je měnit v nějakém dohodnutém kurzu. Kývl jsem mu na to a začal sbírat etikety z ananasů. Během pěti let spolupráce se mezi námi vytvořil úžasný vztah. Řekne mi, že jeho kamarád jede do Mexika a bude tam sbírat pro mě banánové etikety. Za půl roku mi přijde obálka a když ji otevřu, tak se mi chce radostí brečet. Takovýmto třetím obchodem získávám další kontakty a další banánové etikety – někdo na druhém konci světa sbírá české známky, tak mu je pošlu a on mi oplatí banánovou mincí. Paní v Rusku zase sbírá cukry, tak mi za české sladidlo posílá ruské etikety.

Zůstaňme třeba právě u těch ruských etiket, jsou něčím specifické?
Rozhodně – na každé druhé se objevuje srp a kladivo. Překvapivě v Rusku je hodně sběratelů, jsou to i mladí chlapci a dívky. Ti zase skáčou radostí, když jim pošlu Chiquity. Ta se u nich neobjevuje na trhu vůbec.

Víte, proč u nás nejvšednější modrá nálepka se na ruském trhu neobjevuje? Je málo rudá?
Etikety se většinou tisknou v zemi původu – dejme tomu v Ekvádoru nebo na Kostarice. Ale každá země, do které se banány dovážejí, si určí, s jakou etiketou se do ní budou banány vozit. Takže tam nenajdete etiketu, která se nachází běžně u nás nebo na Západě.

Zmínil jste, že se sběratelství banánovek věnujete osm let. To není zas tak dlouhá doba. Jak jste pokročil od svých začátků?
Tak za těch osm roků se mi podařilo sbírku myslím celkem vyšperkovat, takže už jsem vedený třeba i v celosvětovém katalogu sběratelů. Tam vidím kdo co má na výměnu, takže spolu i komunikujeme. Měsíčně vyexpeduji minimálně tři obálky na výměnu. V říjnu mi přišla obálka z Indie, kde bylo 450 indických etiket a toho si moc považuji. Jsem první v Evropě, kdo takovou sbírku má. Jsou to etikety z banánů, které vyváží Indie do Egypta.

Sehnal jsem kontakt na člověka, co lítá s Boeingem do korejského Soulu, takže mi tam taky shání banánové nálepky. Jednou za měsíc mi jich pár přiveze a řekne: „Tam toho bylo, ale je to všechno stejný.“ Ale já, když to vidím, tak vím, že tyhle velký japonský, korejský a filipínský Chiquity by jiní sběratelé z celého světa směnili za cokoliv.

Na začátku své sbírky jste byl unesen z toho, že váš jmenovec má 3333 etiket. Jak jste na tom aktuálně vy?
K dnešnímu dni mám plus mínus 15 500 exemplářů, ale dalších 4000 jich mám neevidovaných – to jsou různé podbarvy nebo chybotisky. Jako třeba tady (listuje katalogem) – to je jenom jedna žlutá, ale mám ji tu třikrát protože má jiné odstíny. Tady zase mám v podstatě sesbíraný celý komplet . Ale dát to hromady znamená po celé zeměkouli pátrat, který sběratel má navíc právě tu, která mi chybí. Tady je třeba olympiáda 1980 v Lake Placid, a bylo to vůbec poprvé, co začala Chiquita něco měnit na nálepkách a dělat reklamu. V rámci České republiky etiket ale zdaleka nemám nejvíce – pan Bauer od Plzně jich má určitě o deset tisíc více.

Ilustrační foto
Kraj přispěje na ochranu před vlkem půl milionem korun dvěma chovatelům

Evidentně tomu musíte věnujete hodně času…
Každá dovolená je určená na to, že se jede někam sbírat. Když jedeme třeba do Španělska, tak si na internetu zjistím tři, čtyři města v okolí toho dovolenkového místa, přesně si je zvětším, abych zjistil, kde je mercados a kdejaký zelinář, a tam pak vyrážím. Ideální jsou i tržnice, které v jižních zemích Evropy dobře fungují.

Stalo se vám někdy, že při té honbě za etiketami vám nějaký ten zelinář třeba vynadal, že se mu přehrabujete v banánech a hledáte poklad?
To se mi stalo, ale proto mám v řeči té dané země napsáno na papíru, že jsem sběratel a třeba vezmu sbírkový list, kde mám etikety z té země. Když to prodejce vidí, tak v drtivé většině změkne a okamžitě je ten obchod můj.

Jaký je váš vztah k banánům jako k plodům? Chutnají vám?
Musím je holt kupovat, ale neberu si celý trs, jen ten s nálepkou. (usmívá se) Už jsem se poučil, že je lepší dát deset korun za banán a doma to odlepit pomocí benzínu, než to zkoušet odtrhnout v obchodě a třeba etiketu zničit a nemít nic. Třeba v Polsku mám deset prodavačů, s nimiž jsem dohodnutý a sami mi lepí etikety do připravených papírů a já je jen objíždím, dám jim zase prázdný papír a plný si odvezu. Etikety pak vkládám do alb, které jsou jinak určena pro numizmatiky. Ty svým uspořádáním a rozměrem vyhovují nejvíce.

Jaké etikety v českých obchodech jsou nejčastější?
U nás máme spíš jen obyčejné – Chiquitu, DelMonte, Fyffes, Bouba nebo polský Yellow k nám expanduje. Ale ty jsou obyčejné třeba jen pro mě – když je pošlu do Ruska, tak tam jsou nadšení. Opakují se stále stejné, i když jednou za čas najdu i u nás raritu. A to je jako výhra ve sportce. Takovou jsem našel i v Červeném Kostelci. Nebo třeba v Úpici jsem našel etiketu Dole Star Wars, které mají jen v Americe. Jak se to k nám dostalo je záhada.