Za přítomnosti četných vzácných hostů z celého Královéhradeckého kraje, potomků významného červenokosteleckého rodáka Augustina Bartoše i představitelů města byl škole udělen čestný název Speciální základní škola Augustina Bartoše, do užívání byl předán dar Královéhradeckého kraje - upravený osobní automobil se speciální výbavou pro svážení imobilních žáků a navíc byl zahájen provoz nové schodišťové plošiny pro imobilní žáky. ⋌ (on)
Augustin Bartoš
Se jménem Jedličkova ústavu pro tělesně postižené děti se sídlem v Praze je nerozlučně spjato jméno Augustina Bartoše, červenokosteleckého rodáka. Byl to vynikající učitel, vědec, pedagog a defektolog více než evropského významu, člověk jehož si vážila celá lékařská a vědecká Evropa – nejméně však u nás. V současnosti je jeho jméno u nás téměř zapomenuto. Dlužíme mu uznání a vzpomínku na jeho celoživotní práci a zásluhy.
Augustin Bartoš se narodil 1. března 1888 v Červeném Kostelci v bývalé Jakubské ulici (dnes ulice Manželů Burdychových) čp. 246 jako poslední z pěti dětí.
Jeho dětská léta byla pro něho vinou otce utrpením. Již v době, kdy se malý Augustin narodil , žila rodina ve značné bídě. Otec prohrál v kartách veškerý majetek rodiny. Matka si zavedla podomní obchod, aby byla schopná uživit sebe a děti. Po nějaké době byl Čeněk Bartoš, otec malého Augustina, zbaven podle § 177 občanského zákona moci otcovské nad svými nezletilými dětmi Josefem a Augustinem a dětem byl ustanoven poručník.
Už od dětství byl Augustin Bartoš poznamenán osteomyelitis, bolestivým hnisavým onemocněním levého hlezenního kloubu, které se vleklo jeho celým životem. Do školy chodil o berlích, později o holi. Školu si zamiloval – snad v ní hledal a nacházel to, co neměl doma. Svého prvního učitele si oblíbil pro jeho krásný vztah k dětem. Pozdější kantor Červený měl však pro chromého Gustíka jen bití, psaní trestů a výsměch pro jeho „ pajdavost“ . Posměch za své postižení musel snášet i od svých spolužáků. Velice těžce snášel tyto ústrky, ale učil se překonávat všechna ponížení a těžkosti. Jen svojí houževnatostí a touhou po vědění se mu to dařilo a podařilo …
Dva roky studoval na měšťance v Červeném Kostelci, potom jeden rok v Kuksu a opět se vrací do Kostelce, kde měšťanskou školu s úspěchem dokončil. Bez doporučení byl přijat na učitelský ústav v Hradci Králové. Matka se do Hradce přestěhovala s ním. Mladý Augustin studuje cizí jazyky, svá studia v učitelském ústavu končí maturitou s vyznamenáním a stává se výpomocným učitelem s odměnou 50,- Kč měsíčně.
Po dvou letech praxe poznává, že názory na pedagogiku a psychologii jsou zastaralé . Ve výchově mládeže vidí mnoho nedostatků, hledá účinnější metody a získávání vědomostí. Jeho nové vyučovací metody a prostředky dovedly podnítit zájem všech dětí. Do vyučovacích metod zavedl i ruční práce s pozoruhodnými výsledky. Tato metodika ručních prací není do dnešních dnů překonána. V roce 1912 byl vyzván, aby o své nové metodě referoval na konferenci učitelů v Hradci Králové. Jeho referát však byl převážnou částí pedagogické veřejnosti přijat chladně. Učitelé v ní viděli rozmnožení svých povinností.
Bartoš neustává ve svém snažení. V té době již vyšly jeho články o ručních pracích v učitelských časopisech. Absolvuje studijní pobyty a kurzy v Jeně, v Českém Brodě, ve Vídni a v Lipsku. Vidí však, že svými novými metodami stojí proti pohodlné a zaryté tradici na tehdejších školách. Rozhodl se odejít do Prahy a přihlásil se ke studiím na filosofické fakultě. Ale studia se musí platit a Bartoš nemá peníze. Z nutnosti, ale i s velkou lítostí záhy opouští filosofická studia a vrací se do Hradce.
Tady již pracuje na své první knize „Papír ve zdobném kreslení“, která vyšla v roce 1914. Je to souhrn poznatků a moderního nazírání na výuku ručních prací. Další odbornou brožurou, která vyšla v době Bartošova působení v Hradci Králové, je „Škola práce“. Jako třetí a poslední publikace, kterou zde napsal, je významné odborné dílo „Dítě a práce“. Zde sám autor v úvodu říká: „Dětská hra je přípravou k pozdější pravidelné práci. Dopřejte dětem, aby se zaměstnávaly tělesnou prací, protože to vyžaduje jejich zdravý tělesný vývoj.“
Začátkem roku 1919 přebírá Bartoš v Jilemnici vedení ústavu pro mravně vadné dívky. Před koncem června 1919 je odvolán k pořádání prázdninových kurzů ručních prací. Do Jilemnice se již nevrátil. Do konce roku 1919 působil ve Výchovně pro slabomyslné v Hradci Králové. Koncem roku 1919 obdržel pozvání od profesora MUDr. Rudolfa Jedličky k reorganizaci a vedení ústavu pro tělesně postižené .
Bartoš nastoupil 1. ledna 1920 jako ředitel v Jedličkově ústavu v Praze. Od prvního vstupu však narážel na nepochopení a zaujetí vůči své osobě. Jediný, kdo mu plně důvěřoval byl profesor MUDr. Jedlička, zakladatel tohoto ústavu. Zde může Bartoš uvést v praxi všechny nové metody, nenechá se odradit nedůvěru neodborníků. Začíná zřizovat dílny pro různá zaměstnání tělesně postižené mládeže. Tím se dostává ústav k vlastnímu poslání. Zřizuje dílnu orthopedickou, truhlářskou, krejčovskou, cizelérskou, knihařskou, velmi úspěšnou dílnu vyšívačskou a konečně dílnu na výrobu koberců.
V roce 1925 je postavena první nová budova a je již účelně vybavena vším, co bylo v té době možné tělesně postiženým chovancům poskytnout. Dne 26. října 1926 zemřel profesor MUDr. Rudolf Jedlička. Pro Augustina Bartoše to byla těžká rána, skončila jeho spolupráce se zakladatelem ústavu. Pokračuje sám ve vedení Jedličkova ústavu, ale nachází si i čas pro pomoc ostatním ústavům, pro práci s mladými učiteli. Propaguje nové směry výuky v estetické výchově a ručních pracech, publikuje v časopisech učitelských i lékařských, přednáší doma i v zahraničí, nachází si čas na svoji rodinu, věnuje se hudbě , zpěvu, umění a dalším činnostem. Skutečně obdivuhodné.
Mimořádný úspěch sklidila v roce 1929 v Ženevě jeho přednáška o výchově imobilních dětí v Jedličkově ústavu, zvláště pak o vyučování s použitím automobilu. V roce 1931 vydává Bartoš své nejvýznamnější dílo, knihu „Automobil vychovatelem“, v níž popisuje organizaci a výsledky první pojízdné školy v přírodě. Je to avantgardní forma výuky, nepředstižitelná dnes ani moderní audiovizuální technikou.
Vysoce hodnotná je jeho činnost spisovatelská. Mimo odborných pedagogických a psychologických publikací věnoval dětem několik pohádkových knížek. Děje některých vyprávění zasadil do známých míst našeho kraje (Žernov, Zlíč, Česká Skalice) i do Červeného Kostelce. Napsal nejméně desítku loutkových a maňáskových her.
Tak bychom mohli dlouho pokračovat ve výčtu úspěšných prací tohoto vynikajícího člověka, který vypracoval skvělé metody a postupy práce s tělesně postiženými dětmi i dospělými.
V letech 1949 – 1951 byl Bartoš jmenován lektorem defektologie na pedagogické fakultě Karlovy univerzity. Současně byl v roce 1949 pověřen organizací vyučování a výchovy makedonských a řeckých dětí, kterých se tehdy u nás ujala česko-řecká společnost. Výčet postavení a funkcí, které Augustin Bartoš zastával je velice dlouhý.
Léta Bartošovi přibývala, ale jeho elán a zájem o tělesně postižené až do konce jeho života neochaboval. Augustin Bartoš zemřel 24. ledna 1969 v Praze.
Vše, co zde bylo o Augustinu Bartošovi dosud napsáno je pouhým zlomkem jeho průkopnické a záslužné práce pedagoga a psychologa, vědce v nejširším smyslu slova. A to, že se dnes o něm málo mluví, že se na něho zapomíná, je především důsledek jeho velké skromnosti. Celý svůj život, všechnu svoji lásku věnoval tělesně postiženým. Cizina si ho vážila – u nás ho brali na vědomí.
My mu dlužíme hodně – úctu a vážnost, hluboké uznání jeho díla. Hrdost nad tím, že z Červeného Kostelce pochází pedagog, který je uznávaný v Evropě i za jejími hranicemi.
(Jana Hartmanová)
