Teď zrovna sedíte na židli místopředsedy družstva, na obecním úřadě vám patří křeslo starosty a teď jste deset dní seděl na kole. Které z těchto sezení je nejnáročnější?

Ve své podstatě jsou náročné všechny. Paradoxně asi nejtěžší je sedět na starostenské židli. Je to pracovní břímě, které se týká celé vesnice. Pracovní sezení v kanceláři za chvíli vyměním za sedačku v kombajnu. V osobním životě je samozřejmě nejnáročnější to cyklistické sedlo.

V čem se letošní ročník 1000 mil lišil od těch předchozích?

Novinkou bylo, že pořadatelé loni vymysleli novou jižní trasu, která se dosud nikdy nejela. To byl také jeden z důvodů, proč jsem se vloni na Silvestra na tento závod přihlásil. S velkým očekáváním jsem 2. července dorazil do Nové Sedlice na pomezí Slovenska, Ukrajiny a Polska, kde závod začínal. Musím se pochlubit, že se mi závod podařilo ujet v osobním rekordu. Na cestě jsem byl přesně deset dní, jednu hodinu a 18 minut, což mi stačilo na desáté místo. Lepší jsem byl jen vloni v Německu, kde jsem dojel na druhém místě. 1000 československých mil je ale mnohem náročnější počin.

Můžete tedy srovnávat severní a jižní trasu. Která je těžší? Mně připadá obtížnější severní varianta vedoucí pod Tatrami, ta jižní mi přijde geograficky snadnější. Bylo tomu opravdu tak?

Je pravda, že začátek na východním Slovensku byl poměrně rovinatý, až mě to překvapilo. Jeli jsme spíše po cestách a ani jsme se po těch kopečkách moc neškrábali. Pořadatelé nám to vysvětlili tím, že tato oblast není moc dobře turisticky značená a turistických tras tam moc není. Nechtěli nás vystavovat rizikům, že někam dojedeme, cesta se ztratí a my nebudeme vědět kudy kam. Projížděli jsme i romskými osadami, kde to byl jiný svět a taky nám pořadatelé doporučovali, ať tam ani nepřibržďujeme - projet a pryč. Dostali jsme se také k maďarské hranici, kde bylo občas komplikované se domluvit, ale dalo se to. Po posledním brodu na Váhu, kde byl po 620 kilometrech první kontrolní bod, nás hnali nahoru dolů do Bílých Karpat a pak křoví nekřoví po česko-slovenské hranici dolů k Břeclavi. Pak jsem si užil Lednicko-valtický areál, dále na Mikulov a Podyjím do jižních Čech. Následovaly Novohradské hory a pak se jelo po hřebenech Šumavy do Českého lesa.

To už zní hodně kopcovitě. Kde to bylo nejtěžší?

Hřebeny Šumavy byly náročné, ale ne tak těžké jako Bílé Karpaty nebo rozhraní právě mezi Šumavou a Českým lesem. Myslel jsem si, že když vylezu na kopec, tak zase sjedu dolů. Místo toho ale přišel další kopec a pak zase další. Měl jsem pocit, že furt jenom stoupám. Pak samozřejmě ten vytoužený sjezd do údolí nakonec přišel.

Teklo vám někdy z nějakého důvodu do bot?

Určitě a to hned několikrát. Pořadatelé nám totiž připravili několik brodů přes řeky a říčky. Nejhorší to bylo na Vltavě. Panelová cesta mířila do proudu, tak jsem si dal jeden otčenáš, vzal kolo na ramena a vlezl tam. V půlce řeky jsem měl vodu po pás, proud byl docela silný, ale pomalými krůčky jsem to přešel. Ale kdybych uklouzl, nebo kdybych proud neustál, tak bych byl první plaváček.

Jaké bylo letos počasí? Vyhovovalo vám nebo jste se trápil?

Počasí je alfa a omega celého závodu. Slovensko bylo vyprahlé a suché. Jestli někdo tvrdí, že je tady sucho, tak ať se jede podívat na východ Slovenska. Tam jsou opadané stromy jako v listopadu a tráva je žlutá, spálená. Po těch polních a lesních cestách to sice prášilo, ale bylo to tvrdé a suché. On je velký rozdíl, jestli člověk jede po suchém a prolétne to, nebo se tam plácá v blátě s obaleným kolem. Z několika málo minut rychlé jízdy se tak mohou stát hodiny, člověk se tam zaseká a je nešťastný. První déšť jsem chytnul až v Čechách, když večer začalo pršet. Druhý den jsem také vstával do deště, ale jsem na něj zvyklý a nevadilo mi to. Z mého pohledu počasí vyšlo luxusně, což mi umožnilo dojet tak, jak jsem dojel.

Závod je náročný nejen pro jezdce, ale i na techniku. Vydrželo kolo a vybavení?

Poprvé se mi stalo, že jsem měl v závodě defekt. Prvně jsem lepil hned druhý den po startu a pak poslední den dojezdu. Jinak to byla klasika v podobě výměny brzdových destiček, protože na jedny se to nedá odjet. Ani boty nevydržely. Podle mě by výrobci cyklistické obuvi a výbavy měli produkty dát před uvedením na trh k otestování mílařům. Pokud vydrží 1000 mil, tak jsou kvalitní. Moje boty se sice tvářily kvalitně, ale byl jsem rád, že jsem s nimi vůbec dojel do cíle. Jak byly mokré, tak se začaly rozlepovat a podrážka začala opouštět zbytek boty, proto s sebou vozím elektrikářské pásky, které pomohou. Co se týče karambolů, tak se mi podařilo čtyřikrát nedobrovolně vystoupit z kola, z toho dvakrát jsem šel natvrdo přes řidítka. Posbíral jsem se, prohlédl a pokračoval dál.

Jak to mají pořadatelé ošetřeno, aby závodník skutečně absolvoval vytyčenou trasu a nějak si ji nezkrátil?

Každý závodník má navigaci, rozbalí si soubor, který mu zašlou pořadatelé, objeví se trasa v podobě fialové čáry a té se musí držet. Když z ní uhne třeba z důvodu opravy kola, nebo že se chce najíst či ubytovat, tak se musí zase vrátit zpátky. V cíli se navigace odevzdá pořadateli, ten si stáhne data a zkontroluje nejen dodržení trasy, ale třeba i to, jestli v nějakém kopci nebude nějaká nesmyslná rychlost, že by někoho vytáhlo auto. Hlídají se i časy, protože my jsme na Slovensku kvůli medvědům nesměli jezdit na kole mezi devátou večerní a šestou ranní. Do devíti jsme museli být v nějaké obydlené oblasti, nesměli jsme být v lese. V Čechách už ale toto opatření neplatilo.

Deset dní na cestě to obnáší devět nocí. Jak se spalo?

Já jsem přírodní typ, takže pokud vím, že nebude pršet, tak je pro mě nejlepší prostě lehnout pod strom na karimatku, vlézt do spacáku, vyspat se, ráno se sbalit a pokračovat dále. Dvakrát se mi podařilo najít turistický přístřešek, ale pod nebem se mi spí stejně nejlépe.

Většinu trasy jedete mimo civilizaci. Jak řešíte stravování?

Na mílích platí jedno zlaté pravidlo, a to je "když máš příležitost, tak jez a pij". Platilo to hlavně na Slovensku - když byl nějaký obchod, tak bylo potřeba to využít, občerstvit se, popřípadě doplnit zásoby. V batůžku jsem měl vždycky jídlo na jeden den.

Cyklisté na Tour de France do sebe mačkají různé výživové gely. To vy asi ne, že?

Tyhle umělé výživy opravdu nemusím. Většinou jedu na rohlíky, sýry a salám. Samozřejmě tam mám sladký, protože snídaně musí být sladká - koláče, koblihy, sušenky, cokoliv co jsem sehnal. K pití klidně kofolu kvůli cukrům a v průběhu dne jedno teplé jídlo, alespoň gulášovou nebo dršťkovou polévku nebo pizzu. No a co se týče vody, tak to bylo na desítky litrů, to můj organismus dlouho nezažil. A pivo - to je pro mě ten správný iontový nápoj. Zdůrazňuji ale, že vody bylo více než toho piva…

Co je při takovém závodě lepší - jet si sám svoje tempo, nebo to lépe utíká ve dvojici či ve skupině?

Každý je jinak výkonnostně zdatný, takže po prvním kopci se to začne filtrovat. Já jsem za ty roky zvyklý jezdit sám, ale přidali se ke mně tři nováčkové, tak jsme chvíli jeli ve čtyřech. Slovensko jsme jeli v podstatě pospolu, vzájemně jsme si stačili, myslím, že jsem jim předal nějaké zkušenosti. Na pětistovce ale na Moravě neodolali alkoholové nabídce a po jednom ochutnávacím večírku nebyli druhý den moc schopni odjet. A protože na mílích je hřích prokaučovat hezké počasí, tak jsem nečekal, až se vyspí z kocoviny a pokračoval sám až do cíle.

Co dál? Nějaká nová výzva se rýsuje?

Jezdí se i další podobné závody v jiných koutech Evropy, ale tam se nechystám. Už ani na start 1000 mil se příští rok neplánuji postavit. Určitě budu ale vyrážet na podobné štrapáce individuálně. Těch vizí mám tolik, že chci projezdit i jiná místa.

Po návratu do každodenní reality vás čeká co?

Pomalu se připravujeme na žně. Čekáme až dozraje obilí, což bude tak do 14 dní. Připravuji si mašinu a těším se na to, až vyrazíme a začneme sklízet to, co jsme zaseli.

Akce 1000miles Adventure je primárně vypsána jako závod absolvovaný vlastní silou na trase 1000 mil (zhruba 1600 kilometrů). Od ročníku 2021 jsou dvě varianty tras - severní a jižní. Závod je určen těm, kteří se pohybují sami a bez pomoci. Lze využít kolo, koloběžku nebo vyrazit pěšky. Nelze využít elektrokolo, ani jiný pohon. Závodníci se pohybují výhradně po trase závodu a pokud ji potřebují opustit, musí se na stejném místě vrátit. Spaní či stravu si každý řeší dle svých potřeb. Je možné využít penziony či hotely, ale efektivnější je spaní venku.