Tradice stínání kohoutů na Přibyslavi vznikla před pětapadesáti lety, a její zakladatel prozrazuje, že se v mládí inspiroval na sousedním Rychnovsku. „Na Přibyslavi se tato akce koná od roku 1968. V roce 1967 jsem byl na stínání kohoutů v Bohdašíně a Dobřanech, kde jsem kohouty vyhrál. Tady pokoušeli tento zvyk zavést už v padesátých letech, ale neujal se,“ prozradil iniciátor stínání kohoutů v obci Josef Mach. Po vstupu sovětských vojsk do naší země měl ale Josef Mach víc štěstí, uspěl a stál tak u zrodu nové tradice. Kohouta stínají i na nedalekém Lipí, kde má však tato lidová veselice naprosto jiný průběh.

Ale zpět na Přibyslav. Lovci kohoutů se zde rekrutují z dětí. Na hlavu navléknutá kápě se postará o to, že jdou za cílem poslepu. Na startu soutěžícího pořadatelé několikrát otočí, a až poté nasměruje do míst, kde musí talíř rozbít. Orientaci ještě více stěžují muzikanti v zádech, v jejichž hudbě zanikají pokyny. Lovec s cepem přes rameno dělá první kroky do neznáma a je odkázán jen na rady přihlížejících: „Ještě běž, ještě můžeš a už stůj. Mírně doleva, ještě, ještě. A dost. A teď bouchni.“ Vzduch prořízne hlava cepu a dopadne jen kousek vedle talíře. Ten symbolizuje kohouta, jejichž stínání se odehrává před posvícenským pondělím pod dohledem dřevěného kohouta v nadživotní velikosti, který pochází z dílny známého řezbáře Pavla Tryzny. Adepti, kteří se do soutěže přihlásí musí jít stále dopředu - pokud by couvali, tak je nemine diskvalifikace. Ta je čeká i v případě, když projdou dále než kde leží talíř. To je pro ně také konec šancí.

K oslavě posvícení v minulosti patřilo obřadní zabíjení zvířete. Nejrozšířenější, v české části naší republiky, bývalo stínání kohouta jakožto součást slavení posvícení. Vybraný kohout, kterého ozdobili pentličkami, byl na dlouhých stuhách veden v průvodu s chasou a muzikou na vyhrazené místo. Zde byl pak přivázán ke kolíku, aby nemohl utéci. Muži, kteří chtěli vyzkoušet své štěstí a snažili se setnout kohoutovi hlavu šavlí, měli zavázané oči. Přihlížející diváci křikem a muzikanti hudbou se snažili muže se zavázanýma očima navést, nebo naopak zmást z cesty ke kohoutovi. Často bylo stínání kohouta, či jiného zvířete doprovázeno divadelními výstupy, kdy byly zvířeti přiřčeny nejrůznější hříchy, ze něž byl odsouzen ke stětí. Od konce 19.století bylo obřadní zabíjení zvířat zakázáno, postupně obyčej v této formě zanikl. Na mnohých místech se dnes udržuje v pozměněné podobě, při nichž se zvíře již nezabíjí, dodnes. Živý kohout je dnes nahrazen např. talířem, jak je tomu na Přibyslavi. Obyčej se sice stále nazývá stínání kohouta, ale podstatou samotného aktu je rozbití talíře.

Dokud v obci fungovala hospoda, patřilo k ní i menu posvícenské kuchyně. Ale ani na hřišti nepřišli návštěvníci s občerstvením zkrátka, mimo jiné, nechyběly dvojctihodné posvícenské koláče a spousta perníkových kohoutů.

Na Přibyslavi soutěžící hudebně provázel již tradičně Jen-ne kvartet složený z muzikantů z Opočna a Očelic. Ani pro ně to není úplně jednoduchá štace. V minulosti při stínání kohouta dostal jeden z hudebníků pořádnou ránu cepem do hlavy. Ustál to jen tak tak, ale hlava ho bolela hodně dlouho. „To se občas stane, že k něčemu podobnému dojde, ale nikdy to nebylo nic vážného," dodává Josef Mach, že při posvícení má přece být veselo.