„Že se komunisté konečně poroučí z poslanecké sněmovny je něco úžasného, jsem z toho nadšen,“ neskrýval svou radost z historického debaklu levice někdejší disident a signatář Charty 77 Stanislav Pitaš. Přitom ještě v den voleb se na možnost naprostého komunistického zmaru díval spíš skepticky.

"Přeji si to již spoustu let, ale stále se drží. Obávám se, že ještě sněmovnu neopustí,“ nedoufal v jejich zmizení z politické mapy ani ve chvíli, kdy v pátek vhazoval hlasovací lístek do volební urny. „Na vesnicích stále mají podporu. Ta starší generace má zažité stejné priority - plný mražák, auto, barevná televize. A podle toho stále jedou," krčil rameny představitel východočeského undergroundu Stanislav Pitaš.

Paradoxem je, že když se Stanislav Pitaš v roce 1982 do Šonova nastěhoval, tak nevěděl, že se obci kvůli silné komunistické základně nelichotivě přezdívalo Jakešova Lhota. A že dozvuky těchto časů v obci ještě doznívají podtrhují i víkendové volby, při nichž komunisté skončili čtvrtí se ziskem 12,58% - což je s přehledem největší podpora "třešničkám" v celém okrese. „Když to sečtu, tak se jedná v podstatě o tři rodiny. Vyrůstali v tom a drží tu rudou linii i nadále,“ ví odkud rudý vítr vane.

Jak ale zdůrazňuje navzdory těmto okolnostem neměl za socialismu s místními sebemenší problém. Spíše naopak. Když mu estébáci prohledávali chalupu, tak tehdejší předseda národního výboru jim dával najevo, že mu to není po chuti. „Naprostý rozdíl oproti České Skalici, kde jsem žil před tím. Tam jedna soudružka estébáky pobízela – támhle se ještě podívejte a tady by něco mohlo být,“ vzpomíná na období, kdy byl v hledáčku státní bezpečnosti.

Co minulému režimu nikdy nezapomene a neodpustí je, že v roce 1989 se nemohl rozloučit s umírající maminkou. Byl tehdy po několikáté zatčen a smyšleně obviněn z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Když vyslechl křivé obvinění, rozhodl se, že pokud ho nepustí za vážně nemocnou maminkou tak nebude jíst.

„Odmítl jsem podepsat protokol a z důvodu křivého obvinění jsem zahájil hladovku. Po pěti dnech mi slíbili, že když se najím, tak mě pustí za mámou. Bylo to pro mě dilema, jestli jim mám věřit. Nasnídal jsem se a opravdu mě odpoledne pustili. Tak jsem si říkal, že to jsou bouráci. Vyšel jsem z vazby, ale venku mě zase naložili a odvezli mě do věznice v Ostrově nad Ohří – co nejdál od mámy,“ vzpomíná. Maminka na začátku října 1989 zemřela a Stanislava Pitaše nepustili ani na její pohřeb.

Jeho averze vůči komunistům je proto zřejmá. „Vzali mi nejlepší léta života. Jsem rád, že jsou v haj..u. Nevěřím, že se ještě vzchopí. Ty jejich nástupci, mladý komunisti, ty bez těch svých vzorů naštěstí nic nezmůžou,“ věří, že se definitivně uzavírá jedna kapitola.