Ten vytvořil 21. srpna 1968 krátce poté, co se přímo pod jeho okno postavil sovětský tank.

„Ráno ve čtyři hodiny volal kamarád, že přistávají letadla na letišti a z toho vyjíždí ruské tanky. Tak jsem říkal, že je to pěkně v … . Měl jsem ateliér v Dejvicích na křižovatce u fakulty architektury a vysoké školy chemické. Tam najednou ráno o půl deváté přijel a postavil se tank, otočil se a namířil kanón tak nějak na náš dům. V průhledu dál byla bohoslovecká fakulta," popisuje Vladimír Rocman. Deset minut poté namaloval obraz, který má dodnes viset nad postelí. V té chvíli neřešil, že na stojanu má napnutý jen balicí papír, jen tvořil, co právě cítil. „Měl jsem náhodou napnutý papír asi 180 krát 120 centimetrů. To byl první okamžik, kdy jsem si tu svou zlost a zlobu vylil," říká umělec.

Následně vznikla série asi sedmnácti grafik, které na srpnové události reagují. Tu dnes vlastní Galerie moderního umění v Náchodě. Jedna z nich je například na počest osmnáctileté dívky, kterou sovětští vojáci zastřelili na Klárově. „Stalo se to, když běžela na refýž, za kterou stál tank a tu holčinu zastřelili z tanku. To bylo už na mě moc, tak jsem si soukromě začal tuhle zkázu a strašnost dělat do grafiky," vzpomíná Rocman.

Od každé grafiky udělal jediný grafický list, ostatní jsou zkušební tisky. „Tím jsem se s tím trochu vyrovnal, že jsem nešel nikomu dát přes držku a nepodpálil ruský tank," vysvětluje Rocman. Vše na grafikách je symbolika. „Nemohl jsem a ani nechtěl dělat nic reálného," podotýká malíř.
Moderní kumšt 
šel zase do háje

Vladimír Rocman se spolu se skupinou přátel od roku 1963 věnoval pořádání výstav v Galerii Vincence Kramáře v Praze. Ta se stala skutečnou baštou moderního umění, opozicí socialistického realismu, směru, který diktát komunistické strany povyšoval nad ostatní umění. Lidé spojení okolo galerie pořádali výstavy moderních malířů, třeba tvorby Pabla Picassa ze sbírky Vincence Kramáře či Marca Chagalla, dokonce jedna pařížská galerie jim půjčila originály jeho grafik. Jenže přišel srpen 1968 a ideje volnosti v kultuře a umění, vytvářené několik let, byly pryč. Znovu se měl vrátit diktát komunistických kumštýřských ideologů, což si někteří uvědomovali. „Pro mě to bylo strašné, protože jsem zažil okupaci Německa a tohle byla strašná rána, že to bude ta normalizace, že to zase vezmou komouši do ruky a moderní kumšt půjde do háje," líčí Rocman.

Činnost galerie musela skončit v roce 1971. „My jsme tam dělali výstavy a furt jsme čekali, kdy nás zavřou, vyhodí nebo zruší," dodává Vladimír Rocman.
Říká, že dnes si považuje toho, že mohl zapůjčit prvotní tisky svých grafik na výstavu do Police nad Metují. Velký obraz a dvě grafiky, inspirované srpnovými událostmi, pak vystaví v září na velké výstavě v Novém Městě nad Metují k příležitosti jeho devadesátých narozenin.