„Letos jsme odjeli celkem devět závodů. Mezi nimi i Rallye Trial Germany. A tam bylo řečeno, že kdo získá nevíc bodů, dostane pozvání do Tunisu,“ říká řidič Tatry 815 František Svoboda. „Součástí byla nejen rallye, ale i vložený závod v truck trialu. A tam jsme v konkurenci motocyklů, čtyřkolek, bugin i osobních aut, získali nejvíce bodů. A to nás dostalo na saharskou rallye,“ dodal.

Závod Sahara Rallye Erg Oriental Tunis trval čtrnáct dní. Trať napříč Tunisem, dlouhá 3 tisíce kilometrů, vedla oázami i pouští. Devět tun těžká Tatra musela překonávat písečné duny, do kterých zejména v prvních dnech často zapadávala. Jízda byla nebezpečná. Někdy terén dovolil i rychlost i 150 km/h. Jindy ne víc, než 10 km/h.

V kabině Tatry seděl řidič František Svoboda a navigátor Václav Svoboda. Bratry doprovázel Němec René Steinbach. Servis zajišťoval Josef Franc a Vlastimil Pokorný, ve voze Nisan Patrol „Pokud bych měl srovnávat, pak šlo o takový malý Dakar,“ říká Václav Svoboda. „A tam se neobejdete bez servisu. Tím spíš, že se jede v poušti,“ dodal.

Brzy se posádka přesvědčila, že dokonalý servis, je otázkou přežití. Krize přišla asi v polovině závodu, u města El Borma. Přestalo fungovat chlazení motoru. Nápor nevydržel držák ventilátoru. „Museli jsme rozdělat motor a oddělat turbínu. A do cíle etapy dojet bez chlazení,“ popisuje Václav technické potíže.

Pro posádku to znamenalo katastrofu. Do konce závodu zbýval 1500 kilometrů! Tatra dál nemohla závodit ani se vrátit domů. Byla téměř nepojízdná. Za několik hodin, se však našlo řešení! „Závadu jsme odstranili a chlazení dokázali opravit. Hned druhý den, jsme pokračovali v závodě,“ říká nadšeně Václav.

Závod přerušili vojenské nepokoje

Problémy ovšem nekončily. Krátce po odstranění závady, se zastavil celý závod. „Stačili jsme ujet jen jedinou etapu a přišlo vojsko. Se zprávou, že na alžírsko-tuniské hranici jsou nepokoje. Za doprovodu dvou desítek ozbrojenců, jsme se přesunuli do vnitrozemí. Organizátoři vymysleli novou trasu a až potom, bylo možné pokračovat v závodě,“ líčí militantně laděné potíže František.

Poprvé v poušti a s úspěchem

V boji s pouští se bratři Svobodové, potkali úplně poprvé. Závodili v kategorii nákladních vozů od 3,5 do 7,5 tuny. A i s hmotností vyšší. Zatím, co celkově, byli třetí, svou „váhovou kategorii“ nad 7,5 tuny, vyhráli.

„Byla to obrovská zkušenost. Technicky náročná jízda v písečných dunách. Šlo o to, dobře se orientovat. Zjistit, jak je duna nafoukaná a nebourat. Než jsme na to přišli, mnohokrát jsme zapadli,“ přiznává řidič František.

Do Sahary se zvláštní výbavou

Na závodech v poušti, je kladen důraz na bezpečnost. Auto musí mít ochranný rám, čtyřbodové pásy i hasící přístroje. Sama poušť, pak požaduje speciální výbavu.

„Potřebujete lopatky, aby jste auto vyhrabali z písku. A pak taky výjezdové plechy. Nestačí vůz podkopat. Je taky potřeba po něčem vyjet. Ve výbavě nesmí chybět světlice, satelitní telefon a voda. To se kontroluje každý den,“ vysvětlil navigátor.

Ani spánek v poušti, není komfortní. Noční teploty klesaly i k pěti stupňům Celsia. „Našla se rovná plocha a tam se založil tábor. Na doprovodném voze jsme měli přidělaný stan. V něm jsme přespávali. Do spacáku jsme šli v teplácích a mikině, abychom nezmrzli. Ale dalo se to přečkat. Byli i teplejší noci,“ usmívá se Václav.

A připomíná: „Na jednu stranu bylo ale dobré, že závod nebyl v létě, ale až teď v listopadu. Přes den totiž bylo jen pětatřicet stupňů. Nedokážu si představit, že by jsme zabořenou Tatru vykopávali v padesáti. To by asi byla katastrofa,“ dodal.

(Jiří Máslo)