Závod Trans Germany 2021 dlouhým 1025 mil, což je přibližně 1650 kilometrů se těší nemalé oblibě bikerů a patří mezi nejprestižnější etapové MTB závody v Evropě. Bikerový nadšenec vyrazil první červencovou sobotu o půl šesté ráno z nejjižnějšího místa Německa, aby další v sobotu 10. července před 17. hodinou zvedl vítězoslavně svůj bicykl nad hlavu před majákem na nejsevernějším mysu ostrova Rujana. „Byl to mazec,“ ohlédl se za závodem, jenž se jel bez jakéhokoliv pořadatelského zajištění. Jeho převážná část vedla terénem (hory, polní a lesní cesty, písčité planiny) mimo civilizaci.

Kolik smělých dobrodruhů se tohoto závodu zúčastnilo?
Na startovní listině nás bylo 100 závodníků z nichž jsme byli dva Češi. Vzhledem k opatřením, jaká mají v Německu kvůli covidu, tak jsme nemohli všichni odstartovat v jeden okamžik. Pořadatelé to pojali jako časovku, každý z účastníků startoval v jinou hodinu, popřípadě v jiný den.

Zpočátku jsem před sebou měl pár závodníků, několik jsem jich předjel a do cíle na Rujánu jsem dorazil jako druhý. To ale neznamená, že jsem byl druhý nejlepší, protože v tu dobu bylo ještě plno lidí na trase. Poslední startoval tuším 11. července, a oficiální výsledky budou známy někdy tento týden. Musel jsem poslat do Německa data z GPS, aby si zkontrolovali, jestli jsem skutečně trasu projel, jak jsem měl, jestli jsem nepodváděl.

Na to jsem se chtěl právě zeptat, jak byl ten závod vytyčen, jak byla monitorována trasa, pokud byla…
Určitě byla. Mailem přišla trasa plná GPS souřadnic a pak jsem si v navigaci jednotlivý etapy rozbaloval. Je to pevně dané, každá cesta, každá pěšina a tou jsem musel projet. Navíc bylo na trase pět kontrolních bodů a na nich si každý musel udělat selfie s tím daným objektem, který tam byl - jednou to byl zámek, jednou hrad, skalní útvar, pak to byly bývalý bunkry pro tanky, ve finále to byl velký hnědouhelný důl. Všechny fotky včetně nahrané trasy jsem poslal pořadatelům.

Monitoring poctivosti zajišťoval trecker, kterému říkám soukromě „bonzátko“, takže nejen pořadatelé, ale i kamarádi, doma mohli sledovat, kde přesně jsem a jak si vedu a že ještě žiju.

Šonovský starosta Vladimír Grusman už má za sebou několik extrémních non-stop ultramaratonu v sedle kola.
Starosta Grusman chce dobít Německo, musí ale ušlapat na kole 1650 kilometrů

Jak se jelo – u nás v tu dobu byly horké dny, ale byly i bouřky. Jaké počasí tě provázelo Trans Germany?
Tyhle míle byly mokrý, za celých osm dní jsem měl jeden den suchý. Většinu jsem jel v dešti v blátě, takže to nebylo to úplně ideální. Na druhou stranu zase nebylo příliš teplo a horko, takže na cyklistiku příjemný. Ale hrozně trpěly nohy, tretry a samozřejmě kolo. Opotřebení náhradních dílů bylo markantní a v písku obzvláště. Brzdové destičky se obrušovaly fest obzvlášť v písku a opotřebení řetězu bylo tak veliký, že přeskakoval a ke konci jsem mohl využívat jen některé převody.

Jaký byl typický závodní den - stravování, nocování, nějaká vytipovaný místa na odpočinek…
Ne ne… Všechno jsem nechával vyloženě osudu, neměl jsem nic zajištěného, to ani nejde. Kam jsem dojel, tam jsem se snažil najít vhodné místo na spaní, většinou na veřejných místech - takže přístřešky a boudičky. Jednou jsem spal pod širákem přes noc. Nic zajištěné ze strany pořadatelů nebylo, a všechno bylo vyloženě na závodnících jak si to zařídí.

Takže ani žádné občerstvovačky, nic takového. Měl jsem většinou možnost nákupu jednou za den, jak jsem to prokaučoval, tak jsem byl v háji. Když jsem v neděli ráno narazil v jedné obci na takovou malou pekárničku, tak jsem tušil, že to bude jediná šance a nakoupil si. A bylo to tak – celý den už nic. Ale už to znám, takže na jeden den to pití a jídlo raději táhnu s sebou.

Co obnáší jídelníček takového ultra maratonisty když je na trase?
Cukry, hlavně sladký. Dával jsem si ale i to jejich německé pečivo, kousek salámu a kousek sýra - to zase kvůli soli. Drtivou většinou jsem ale jel na sladký, abych měl energii a cukry.

Jaký byl šlapací rozvrh dne, kolik hodin denně je potřeba strávit strávil v sedle?
Abych to zvládal, tak denní dávka musela být v průměru víc jak 200 km. Snažil jsem se právě kvůli počasí, kdy většinou deště a bouřky přicházely v průběhu dne, ujet co nejvíc kilometrů ráno popřípadě navečer. Takže budíček byl nějak po půl páté, tak abych o půl šesté nejpozději vyrážel a ukrajoval další kilometry. Většinou jsem jezdil do devíti, do půl desáté večer, aby bylo ještě trochu vidět a mohl jsem za světla rozbalit bivak a ulehnout. Jednou mě chytla bouřka, to jsem byl v širé prérii, kde se nebylo kam se schovat tak to jsem promokl na kost. O půl osmé jsem nalezl možnost k ulehnutí, vysvlékl se z mokrého dresu, oblékl si suché věci a zalezl do spacáku a snažil se odpočívat.

Koukám na fotografie, nohy dostávali zabrat, tretra je polorozpadlá a drží ji jen tři pásky…
Tretry už nebyly nejnovější, ale byly ještě ve stavu, kdy jsem předpokládal, že vydrží. Ale jak byly každý den v mokru, tak lepidlo povolilo a podrážka se oddělila od zbytku boty. Ale ze zkušenosti vím, že musím být připraven na cokoliv, takže jsem měl stahovací pásky a podrážku jsem jimi stáhl k botě. Stalo se mi to někde kolem 900 kilometru. Nějakých 700 km jsem potom dojel na staženou tretru. Ta druhá se taky začala rozlepovat, ale vydržela to. Maj to ale už za sebou

Z techniky jsem řešil hlavně brzdový destičky a poslední den jsem přerval řetěz, který jsem pak musel nýtovat. Defekty naštěstí žádný. Na pláštích nešetřím, mám masivní pláště. Je potřeba mít kvalitní obutí.

Když porovnáte Česko-Slovenské míle a Trans Germany, tak který závod je náročnější?
Musím uznat ty „naše“ míle jsou náročnější, ohledně nastoupaných výškových metrů. V principu to je ale stejně náročné - každý závod má to svoje. Ono to sice vypadá, že k Berlínu je rovina, ale jede se zase v písku a to dá zabrat. A hlavně je to náročný i na zadek, když většinou sedíš a nemáš jak si ulevit. Občas by se hodil pěkný kopec – třeba si ho vyjdeš a pak ve stoje sjíždíš a odpočívají nohy a zadek.

Bych řekl, že když má člověk na kole našlapané tisíce kilometrů, že zadek už je imunní vůči dlouhému sezením…
To není. Tři, čtyři dny to je samozřejmě v pohodě, ale pak o sobě dá vědět. Důležité je mazání. Já osobně preferuji a používám obyčejnou dubovou kurů, ta funguje bezvadně.

Jak se s těmi osmi dny zápřahu vyrovnává tělo?
Bylo zajímavé, že když jsem dojížděl do cíle, tak mě nohy nebolely, nebyly opuchlé, všechno v pohodě. Ale jak jsem v cíli sesedl z kola, tak mozek dal tělu během chvilky najevo, že jsem to přepískl, že jsem ho dráždil víc než jsem měl. Když jsem chtěl odjet poslední dva kilometry k místu, kde na mě čekal odvoz a sedl jsem si na sedlo, tak v něm bylo tisíc jehel… Takže já ve stoje ten kousek došlapal k autu, sedl si do něj a během chvilky mě začaly neskutečně bolet nohy a otekly mi achilovky. Doma v Šonově jsem se sotva dobelhal do chaloupky. Tělo při závodě ví, že musí, tak funguje úplně jinak než když je potom v klidovém stavu. Teď si dávám dohromady šrámy - od písku mám odřené nohy jak se dostal do ponožek. A co bylo zajímavý, tak jsem čelil i útoku čtyřech pasteveckých psů – tady na lýtku mám na jednoho z nich památku.

Co se stalo?
Jel jsem z kopečka po pěkný cestě a v navigaci jsem si nevšiml, že je mírná odbočka na stezku a vjel jsem do ohrady s ovečkami. Najednou velký štěkot a už se sbíhali psi. Slezl jsem z kola a paní je začala odvolávat ode mě. Tři ji poslechli, ale ten čtvrtý po mě šel. Postupně jsem couval s kolem před sebou, abych opustil ohradu, ale stačil mě štípnout pod koleno zezadu do lýtka. Paní majitelka z toho byla taky vyděšená, furt na mě volala, jestli jsem OK, já říkám že jo. Sice mně trochu tekla krev z lýtka, ale dobrý.

Na neobvyklou misi se před prázdninami vypravil starosta Dolan Jiří Plšek. Vášnivý koloběžkař během necelého týdne na své koloběžce navštívil deset českých a moravských obcí s názvem Dolany.
FOTO: Starosta Dolan objel na koloběžce Dolany napříč celou republikou

Takovou prekérku bych tipoval spíš na Rumunsko…
Ubránit se jim to byl asi nejhorší okamžik na celých mílích. V tu chvíli jsem fakt bojoval o to, abych nebyl zraněn a abych to svým způsobem přežil.

Už jste třikrát jel 1000 mil napříč Českem a Slovenskem, dvakrát Trans Germany a co bude dál – máte v hlavě nějaký další závod?
Rád bych se příští rok vrátil na Česko - Slovenské míle a pokud to půjde tak jet jižní trasu - přes Český les, Šumavu, jižní Moravu na Slovensko. V hlavě mám taky myšlenku střihnout si napříč Polsko. To znamená, že bych jel z hranic u nás v Šonově na nejsevernější bod Polska a zpátky. Vzdálenostně je to prakticky úplně stejný jako těch tisíc mil.

Ale to není oficiální závod?
To není, to už bych jel jakoby svůj vlastní výlet - v podstatě z domu k Baltu a zpět.

Jako Čech jste se v německém pelotonu neztratil. V čem byla vaše síla?
Ti kluci německý co vyrazili přede mnou a co jsem je pak předjel asi nemají moc rádi blátíčko, zimu a déšť. To je to, co mi pomohlo posunout se dál v závodě a předjet je. Není to úplně jednoduchý jet za bláta a za deště a moje touha být co nejdřív doma byl dobrý hnací motor.