Podle jeho zápisu sněhová bouře začala poslední den roku 1940 a za trvalého větru a třídenního vydatného sněžení vyvrcholila 3. ledna 1941. "Vichřice nanesla velikých závějí, takže u některých domů nebylo možno ani vyjíti. Po celém Krčíně byly v ulicích a na chodnících ohromné závěje, takže veškerý provoz na čtyři dny úplně zastavily," popisuje kronikář následky sněhové kalamity.

Ta ale nejvíce postihla železniční dopravu. "U novoměstského nádraží osobní vlak přijíždějící od Václavic najel mezi semaforem a silničním nájezdem na Skalce do závěje, která jízdu udusila. Strojvůdce za ohromné vichřice pokoušel se zpětnou jízdou vyprostiti se ze sněhu, avšak jeho námaha byla marná. Volal proto sirénou pomoc z nádraží," popisuje dramatické okamžiky kronikář. Volání strojvůdce o pomoc bylo vyslyšeno a za chvíli přijela pomocná lokomotiva. Leč i její snaha byla neúspěšná.

"Namáhala se jízdou sem a tam proraziti sněhové spousty a dostati se k stojícímu vlaku, bohužel však bezvýsledně. Mezitím vichřice zanesla s velikou rychlostí ohromnou závěj pod mostem, takže pak i pomocná lokomotiva byla ve sněhovém zajetí. Nato na pomoc vlaku i lokomotivě přijela další lokomotiva se sněhovým pluhem a i ta po marném úsilí se stala také vězněm sněhu," zaznamenal kronikář mrazivé zajetí trojice lokomotiv.

Cestující z uvízlého vlaku nechtěli vystoupit, že prý v něm zůstanou do rána. Před půlnoci je však zima donutila vlak opustit a odcházeli na nedaleké nádraží. "Děti byly odváženy na sáňkách. V čekárně byla zřízena první pomoc, kde větrem a sněhem ošlehané a omrzlé obličeje byly třeny sněhem. Kdo mohl, zašel do blízkých hotelů na noc," pokračuje kronikář v líčení mrazivé události. Vichřice neutuchala a řádila po celou noc, takže ráno se naskytl na zaváté lokomotivy a vlak apokalyptický pohled, když nad nimi byla naváta závěj převyšující silniční most vedoucí nad tratí v šestimetrové výšce.

Z projíždějících vlaků, které dne 3. ledna přijely na novoměstské nádraží od Týniště nad Orlicí, museli cestující vystoupit, neboť dál se nedalo jet. "Kdo mohli, a pokud pokoje v hotelích stačily, ubytovali se v nich trosečníci, ostatní byli v soukromí. Tím byla jízda k Náchodu úplně přerušena, neboť ani silnice nebyly schůdné ani sjízdné a Náchod byl od ostatního světa úplně odříznut, neboť ani lokálka Starkoč – Václavice nejezdila," pokračuje kronikář Jan Dvořáček.

Kvůli hrozící vichřici se s uvolňováním lokomotiv ze sněhového zajetí začalo až v neděli 5. ledna 1941. "Zjednané dělnictvo a železničáři, v dalších dnech i říšské vojsko sníh odstraňovali, takže teprve 7. ledna byly lokomotivy osvobozeny," pokračuje ve svědectví, které také zaznamenalo, že vyhrabávání lokomotiv se odehrávalo za přihlížení hojného počtu zvědavců, z nichž někteří přijížděli na lyžích přes zaváté stroje, které byly hluboko pod sněhem.

"V celém okrese byla nařízena pracovní povinnost mužů od 16 let do 60 let na odstranění sněhu ze silnic. Takovou sněhovou katastrofu nikdo ze žijících lidí nepamatuje,“ uzavřel zápis kronikář Dvořáček.