„Ještě v první polovině týdne byl ve skalách příjemný chládek, ale už včera nám turisté po návratu z okruhu říkali, že už i mezi věžemi je teplo,“ říká Beata Radoňová z teplického Infocentra, která v sobotu prodávala u vstupu do skal vstupenky. Přesto se na bezmála šestikilometrovém prohlídkovém okruhu najde místo, kde je podstatně chladněji a i ve 30stupňovém horku není pro některé návštěvníky jedna vrstva navíc od věci.

Nejhlubší soutěska Teplických skal totiž nedostala jméno Sibiř jen tak zbůhdarma. „Ale už ani ta Sibiř nyní není to co bývala,“ říká Beata Radoňová s tím, že sníh a led se zde dříve držel na některých místech i do pozdního léta. „Letos zmizel sníh hodně rychle. Každopádně je tam stále citelně chladněji než jinde mimo soutěsku, na jejíž dno se sluneční paprsky vůbec nedostanou.“

Zatímco na prostranství pod obnovenou horolezeckou chatou teplota v sobotu po poledni překračuje magickou třicítku, tak každým krokem přibližujícím se k úzké soutěsce lemované kolmými stěnami dýchá více a více na turistu chlad. Pár desítek metrů cesty stačí k tomu, aby teplota poklesla o dobrých dvacet stupňů. „Ááááááááá,“ oddychnou si mnozí návštěvníci úlevou, že se dostali z dosahu slunečních paprsků. „To je jak když vylezu z trouby a vlezu rovnou do chlaďáku,“ obléká si na potetované tělo alespoň tričko jeden ze skupiny turistů.

Soutěska je v podstatě křivolaká ulička, která je místy širší jen o něco málo než metr. Stěny okolních skal jsou slizké a porostlé mechem – její inverzní poloha zajišťuje nízkou teplotu a vysokou vlhkost po celý rok. Sluneční paprsky proniknou jen na nejvyšší místa stěn. Zdejší mikroklima proto umožňuje na malém území pozorovat v závislosti na výšce několik biotopů: na hoře na skalách jsou slunomilná společenstva s vřesem borůvkou a brusinkou, v prostřední části stěny osidlují kapraďorosty a poblíž dna jsou rozsáhlé porosty odolných mechorostů.

I když se dá soutěskou projít tak za čtyři, pět minut návštěvníci se v ní v tropickém dní zdržovali déle. Čtveřice polských turistů (Poláci podle pokladní v sobotu tvořili asi polovinu všech návštěvníků) dorazila z Poznaně. „Jsme tu už potřetí a dnes jsme sem jeli cíleně se ochladit,“ usmívá se pan Adam a dívá se na nepřehlédnutelný teploměr umístěný na skále. „Ani ne osm stupňů,“ odečítá ukazovanou hodnotu a odhaduje, že na slunci je o 25 stupňů více. "Je tu fajně," zaklání klavu a zvedá hlavu k vrcholkům stěn.

Že by ale Teplické skalní město zažívalo v tropických vedrech zvýšený zájem návštěvníků o chlazení si ale Beata Radoňová nemyslí. „Možná sice dnes budu mít letošní návštěvnický rekord, ale žádné nájezdy se nekonají,“ usmívá se, a vysvětluje německému turistovi, že česká papírová dvacetikoruna, kterou chtěl platit vstupné už je z oběhu. „Občas se to stane, že cizinci mají naše staré neplatné bankovky,“ potvrzuje s tím, že na návštěvnících je znát, že museli být dlouho doma. „Jsou rádi, že mohou někam vyrazit, jsou příjemní, usměvaví, prohodí vlídné slovo, poděkování, čehož jsme si třeba v minulosti tolik nevšimli,“ dodává a chystá se odbavit další skupinku výletníků.

Turistickým okruhem v Teplických skalách návštěvníky provede naučná stezka věnovaná Josefu Vavrouškovi, která byla otevřena v roce 1999. Patnáct panelů rozmístěných po celém okruhu obsahuje nejen texty o historii objevování skal a zajímavostech z živočišné a rostlinné říše, ale i velké množství fotografií a ilustrací.

Prohlídkový okruh Teplickým skalním městem není, z hlediska schůdnosti, přístupný s kočárkem ani vozíčkem. Teplické skály obdivovali v minulosti Johann Wolfgang Goethe a Alois Jirásek, milovníci pohádek je znají i z filmů Princ a Večernice nebo Třetí princ.