Oblast, kde se zastavil čas, je přitom vzdálená jen zhruba tisíc kilometrů od Nového Města nad Metují. Už šest let tam vozí pomoc krajanům ve vesnici Gernik školáci a kantoři z novoměstské Základní školy Komenského, kteří při návštěvách také poznávají jejich životy. Naposledy na expedici „na konec světa" vyrazilo šestadvacet novoměstských školáků v doprovodu dvou pedagogů či zdravotní sestry letos v červnu. Nyní do 30. srpna vystavují snímky, které mezi krajany pořídili a vystihli na nich, jak žijí, v novoměstské městské knihovně.

Při expedicích vozí Novoměstští krajanům obvazový a zdravotnický materiál či základní léky, které tam pak zdravotní sestra a děti roznáší dle toho, co kdo potřebuje. Přiváží jim i oblečení, sportovní věci či obuv shromážděné ve sbírce mezi obyvateli, ale i další pomoc od sponzorů a dárců. Obyvatelé je během návštěvy dokonce prosí, ať jim příště zase přivezou třeba „ty červené bonbonky", ibalgin, který až do návštěvy Novoměstských neznali.

„Tato pomoc je pro ně neuvěřitelná. Na léky jako je třeba ibalgin na úlevu od bolesti nemají vůbec peníze. Staří lidé tam pracovali vždy jen na polích, nemají žádný důchod. Je to pro ně veliká pomoc," uvádí Irena Kupková, zástupkyně ředitele Základní školy Komenského.

Život v Banátu, to nejsou žádné výdobytky moderní doby, o čemž se přesvědčují i Novoměstští.

Když tam Novoměstští přicestují, spí společně ve dvou chalupách, na dvoře je jen suchý záchod, umývají se u koryta na dvoře se studenou vodou. Z toho, jak to v Gerniku vypadá, byl překvapený třeba Pavel Krupička, který tam byl už kdysi, když navštěvoval osmou třídu základní školy. „Hodně mě překvapila jejich životní úroveň. Člověk nečeká, že je to o tolik horší. I když nám říkali, že je to tam jako za Rakouska-Uherska, že se úroveň v podstatě nezměnila, tak my tady jsme neměli ani představu, dokud jsme to neviděli," říká Pavel Krupička.

Krajané mají otevřené srdce

Do Gerniku se školáky vyrazila také novoměstská radní Marie Petruželková. Když se na radnici uvažovalo o dalším mezinárodním partnerství právě s vesnicí Gernik, s nímž město uzavřelo oficiální partnerství minulý rok, nejprve byla proti. Zdálo se jí, že takových partnerství už má Nové Město dost. „Ale pak jsem se dozvěděla, že tam opravdu potřebují pomoc," uvádí Petruželová, která následně se školáky místo navštívila a letos tam byla opět. „Jejich chudoba mě hodně překvapila, je to tam o takových sedmdesát let nazpátek od nás," podotýká Petruželková.

Dodává: „Opravdu tam pomáháme, roznášíme léky, připravujeme bazar oblečení. Když pak vidíte, jak babička táhne pytel a nemůže ho ani unést a má radost, že něco získala, tak z toho máme radost dvojnásobnou, protože ta pomoc má smysl."

V Gerniku Novoměstské zaskočilo třeba chování krajanů. „Zaujala mě vstřícnost. Tady když člověk někoho potká na ulici, tak se s ním většinou hned bavit nezačne. Tam se lidé baví okamžitě a mají otevřené srdce," říká Pavel Krupička. Takové chování oceňuje i Marie Petruželková: „Lidé tam jsou hodně přátelští a milí. Přirovnávám to k Moravě, kde jsou lidé také ještě hodně vřelí. V Gerniku by se rozdali i z toho mála, přitom vážně nic nemají."

Marie Petruželková dále vypráví, jak tam například během návštěv přespávají. „Vždy tam bydlíme u paní domácí, která nám pronajímá pokoje. Ale to vypadá tak, že spíme jakoby v obýváku, ona se uskromní a lehne si mezi nějaké skladiště. Protože tam ještě bydlí s babičkou, tak tu pošle samotnou do nějaké světničky," líčí Petruželková.

Podle ní je na tvářích rumunských Čechů patrné, jak tvrdý život v tamních podmínkách mají. „Jezdím tam už, jako kdybych jela ke své mamince, přitom ta paní je stejně stará jako já, ale vypadá na víc. Když jsme se spolu bavili, že jsme stejně staré, tak sama se nad tím pozastavila, jak vypadám já a jak ona. Jsou sedření, vypadají o deset patnáct let starší. Ať je jakékoliv počasí, musí pořád dělat na tom poli," vypráví Marie Petruželková.

Jezdci na čtyřkolkách jim ničí políčka

Život v Banátu není pro krajany vůbec lehký. Aby toho nebylo málo, potýkají se s vandaly a holobrádky z České republiky. Cestovní ruch a ubytování turistů sice přinesou místním nějaké peníze, ale nájezdy motorkářů na čtyřkolkách jim na druhé straně ničí políčka. Řada krajanů přitom žije jen z toho, co si vypěstuje. Někteří tito „turisté" navíc zneužívají pohostinnosti a způsobují šarvátky.

„Během naší návštěvy jsme dokonce potkali na čtyřkolce opilého jednoho našeho populárního zpěváka, kterého nechci jmenovat. Jedna česká půjčovna čtyřkolek vyloženě vybízí, že si tam zájemci mohou jezdit, kde chtějí, a dělat si, co chtějí. To je zoufalé, ale tam je to nepostižitelné. Není tam žádný zákon, který by to omezoval či zakazoval. Ti lidé žijí na samotách, v horách a nikdo jim nepomůže. Je tam složité vůbec se dostat, natož aby tam byl nějaký zákon," líčí Irena Kupková.

Pomoc v českých vesnicích v Banátu je zapotřebí třeba proto, že tam zůstávají převážně už jen staří lidé. Mladí, kteří nechtějí být závislí pouze na obživě z polí, utíkají do Čech. Ilustruje to třeba počet školáků. Když tam Novoměstští začali jezdit, šlo jich do první třídy okolo padesáti. „Letos jich bude do první třídy nastupovat jen třináct a školka nefunguje, protože dětí předškolního věku je málo. Teď tam jsou tři předškoláci," říká Irena Kupková.

Život sledují při projektu Děti dětem

Děti krajanů vyučuje češtině český kantor vyslaný českým ministerstvem, který působí krom Gerniku ještě ve Svaté Heleně. „Má to velice složité. Dva dny v týdnu je ve Svaté Heleně a další pak v Gerniku. Ale v zimě přejíždět nejde, protože jsou zapadlí. Dřív byli učitelé dva, ale ubývají děti a asi i naše republika šetří. Je to však škoda," podotýká Irena Kupková.

Školáci Základní školy Komenského mapují život krajanů dlouhodobě v rámci projektu Děti dětem. Z letošní expedice zpracují malou publikaci, která bude obsahovat, jaké suroviny krajané v Rumunsku zpracovávají z přírody a proč. Dříve se zabývali například tím, jaká slova tamní Češi používají. Při tom se prý občas i docela nasmáli. „Používají podobná slova jako my, ale mají k tomu trochu jinou legendu. V nářečí je také hodně znát velký vliv Rumunů," říká Pavel Krupička.

Za těch několik málo let už se mezi Novoměstskými a krajany vytvořily přátelské vazby. Některé novoměstské a gernické děti už se kamarádí i po škole, někteří bývalí žáci se dokonce vrací na Základní školu Komenského, aby pro své středoškolské či vysokoškolské práce využili právě postřehy ze života krajanů. Návštěva v nich zanechala hlubokou stopu.

Tématem současné výstavy fotografií školáků a kantorů v novoměstské knihovně jsou cesty, a to nejen ty, po kterých proudí krajané v Banátu pěšky či na povozech, ale i cesty životem.

„Už sedm let trvá odvaha nejen nás jako kantorů, že se tam s dětmi vydáváme, ale i rodičů, že nám děti na takovou cestu půjčí. Vychovalo je to však, zanechalo to v nich dojmy. Vrací se tam i ti, co už ze školy odešli a zůstávají s krajany v kontaktu. Musíme udělat vše, abychom se tam zase mohli i s pomocí vrátit. Tamní lidé se na nás vždy těší," dodává Irena Kupková.