Na domluveném místě měl být sice jako první, ale v souladu s tradicí přišel zase jako poslední. Řeč je o klíčové postavě akce, náchodském malíři Milanu Henclovi. „Vždycky chodí poslední a bude tomu tak i letos,“ předpověděl jen tak mimochodem krátce před Henclovým příchodem účastník letošního již sedmnáctého nabíjení Zdeněk Halíř. A má recht.

Zhruba hodinu po avizovaném začátku iniciační akce se otevírají dveře a vstupuje Hencl se svou ženou Vendulkou. V ruce svírá rozměrnou igelitovou tašku, v níž je předmět doličný – dřevěnou skříňku polepenou reklamami z prvorepublikových novin, v jejíž útrobách se skrývá prastarý induktor.

Tento kouzelný přístroj poháněný plochou, čtyř a půl voltovou baterií se za dlouhá léta nezměnil a slouží svému účelu jako ušitý na míru dodnes. Hencl stojí ve dveřích, usmívá se od ucha k uchu na přítomné hosty, zatímco se servírka s pivy v rukou marně snaží dostat z lokálu do sálu. On se jen nepatrně posune. „Dnes mi v nemocnici brali krev, tak se musím také trochu dobít,“ říká a odloží igelitku na nedalekou lavici.

Než dojde ke každoroční seanci, která se v minulosti odehrávala například v restauracích Sport, Port Artur či Vatikán a U Sklenářů mělo letos premiéru, všichni se mezi sebou srdečně baví, lehce se otřou o nedávné Vánoce, nálada graduje a kvapem se blíží kýžený, dlouho očekávaný okamžik. To už pan nabíječ otevírá skříňku, nastaví parametry, zkontroluje baterii, protože v minulosti se stalo, že do madel připojených k drátům nešla patřičnou silou životadárná „šťáva“. K úlevě přítomných bylo letos všechno v nejlepším pořádku a první zájemci do sebe začali vpouštět proud a své pocity provázeli drobnými výkřiky i rozmanitými grimasami.

„Cítím se velmi nabitá, a to jsem se právě vrátila z dovolené v Egyptě,“ tváří se nadšeně účastnice nabíjení Irena Jirková. Také vedle sedící Marcela Trojanová ozdobená slušivými brýlemi s tykadélky, takže vypadala jako brouček, je spokojená. „Když se nabíjím, jsem šťastná a věřím, že mi energie vydrží po celý rok.“ Náchodský fotograf Miroslav Kolátor svírá pevně madýlko induktoru i ruku souseda a jeho rysy jsou poněkud napjaté.

To už náčelník nabíjení vysunuje tyčinku z válečku a pozoruje, co proud dělá s objekty dobrovolného nabírání nových a potřebných sil. „Je to jako orgasmus. Před lety jsem ho měl obden, a dnes obrok,“ culí se spiklenecky Kolátor. Potom už Hencl se skříňkou putuje od stolu ke stolu, kde si všichni nechávají ochotně a s radostí proudit mravenčení nejdříve pažemi a potom celým tělem.

„Doufám, že se všichni pořádně nabili do dalších měsíců,“ tváří se spokojeně Hencl a společně s ženou počítají dobrovolný finanční obnos, který skončil ve ke skříňce s induktorem. „Část peněz půjde na novou baterii, zbytek bude proměněn v něco ostřejšího,“ dodává nabíječ. To už do sálu vstupuje servírka s platem „panáčků“ s chutným bylinným likérem Jägermeister, aby se parta nadšenců mohla těšit na příští, již osmnácté recesisticky zabarvené nabíjení.



Hynek Šnajdar