Alespoň je postaráno o správnou atmosféru, jež se vyznačuje velkou dávkou družné pohody a trochou té pekelnosti, která k metalové sešlosti rozhodně patří. Nikdo si tady s ničím moc neláme hlavu, mnohdy ani s tím, kam postaví svůj stan, a tak je několik z nich rozložených na podivném terénu. V metalovém a lihovém opojení stejně až tak nezáleží na tom, zda spíte v rovině nebo s nohama z kopce. Snad jen někteří by rádi trochu vzpruhy, a tak svá těla či stany doplnili žertovnou rýmovačkou „I need weed" čili „potřebuju trávu". Té je tu ale prý k dostání habaděj, tak ani tato starost nebude tak velká. Jiní zase berou na vědomí tvrzení z předchozího odstavce, a tak obohatili své okolí o tři šestky a podobné ďábelské symboly.

Ačkoli působí fanoušci metalu bezstarostně, je až překvapivé, že na zemi ve stanovém městečku, na ulicích či na chodnících je vcelku čisto, a odpadky se povětšinou soustředí do míst, kam patří. Jen hrstka metalistů pojala své stanové obydlí jako chlívek a stele si pod sebe vším, co upustí z ruky.

Jak už to bývá každý rok zvykem, o festivalu otevírají obchůdky se vším možným, především s potravinami, občerstvovacích stanic je ve městě více než kdykoliv jindy. Zkrátka nepřijde ani koupaliště, kam v horkém letním dni přijdou návštěvníci svlažit svá mnohdy bohatě potetovaná těla, i obchodním domům festival zvyšuje tržby.

„Co z toho mají? Akorát jim bude blbě," pokládá v jednom z nich prodavačka řečnickou otázku své kolegyni, když vidí, jak rychle mizí zásoby alkoholu. „Včera jsem si dal dva absintové koktejly, poblinkal jsem se a šel jsem spát," dává jí za pravdu mladík, jehož slova potvrzuje znavený výraz v obličeji. Ostatně i před oním obchodem na trávníku podřimuje partička vyčerpaných zákazníků v černých hávech, kteří vypadají, že prošvihnou večerní koncert.

Prochází-li nezasvěcený člověk v těchto dnech Josefovem, potkává spoustu lidí různého metalistického vzhledu. A tak jej možná napadne, co jsou ti fanoušci metalu vlastně zač, jak tráví svůj čas mimo metalové prostředí a co dělají, když sundají glády z nohou. Představme si několik návštěvníků, z nichž někteří vážili na východ Čech velmi dlouhou cestu.

Až z Anglie například dorazili Steve Clark s manželkou Cathy. Pár, oba tak kolem padesáti let věku, jsou na Brutalu už popáté, a hodnotí jej jako nejlepší metalový festival v Evropě. On učitel, ona úřednice, takže není divu, že působí sečtěle.

„Je tu úžasná atmosféra, zvláště to prostředí pevnosti dodává unikátnost," pochvaluje si Steve. „Jsme fanoušci tvrdé hudby v podstatě celý život. Začínali jsme na Black Sabbath, Deep Purple, a stále objevujeme nové kapely, například Shining," doplňuje svého chotě Cathy.

Rafał Habrajski, zaměstnáním pracovník v továrně na výrobky z oceli, přijel z Polska, což je patrně nejpočetněji na festivalu zastoupený národ, nejspíš ještě početněji, než domácí Češi. Je tu po osmé a podivuje se nad tím, proč v Polsku není žádný metalový festival, když v Česku je na něm plno Poláků. „Však se podívejte na značky aut. Pé el, pé el, pé el. Je to sakra divný."

Ze stejné země přicestovali i Sylwester a Ewa, byť ti mají k Česku velmi blízko, neboť žijí takřka na hranicích v oblasti Jeseníků. On výpravčí na dráze, ona kuchařka. Díky metalu se vlastně potkali, a místo na dovolenou jezdí po metalových a rockových festivalech. Doma mají dvě děti. „Neříkáme jim, co mají poslouchat, nebo zda budou chodit na hodiny náboženství. Syn na ně nechodí jako jediný ze třídy, byla to však čistě jeho volba," říkají.

Z Německa pak dorazil třeba student historie a latiny, který však neuvedl své jméno. S metalovou muzikou prý vyrůstal. V Josefově si pochvaluje velkou rozmanitost metalových žánrů a kapel, a také otevřenost místních k návštěvníkům festivalu. „V Německu jsou lidé přísnější než v Česku. Tady nás nikdo nesoudí, líbí se mi ta mentalita. A já sice nekouřím trávu, ale je zajímavé, jak jednoduché to tady je, spousta lidí ji tady kouří," přidává své festivalové postřehy.

Spousta návštěvníků přijela samozřejmě i z různých koutů Česka. Například čtyřčlenná skupinka z Prahy: Alena a František Lukšovi, Lucie Hrubá a Zdeněk Sevald. Také přibližně padesátníci. Skladnice, řidič tramvaje, prodavačka, autolakýrník. Zajímají se třeba o motosport, hokej a především výchovu svých dětí.

Podobně manželé Lapčíkovi z Olomouce, kteří festival navštívili po několika letech. Ona na mateřské dovolené, jinak manažerka obchodního domu, on strojní technolog. Metalu hoví už od puberty. „Rádi cestujeme a podnikáme různé akce. Teď se ale věnujeme hlavně rodině, máme dvě malé děti, dva a čtyři roky. V těchto dnech je hlídá babička," prozrazují o sobě.

Takoví jsou tedy fanoušci metalu. Lidé z různých světových stran, různého vzdělání, věku či povolání. Pod podiem, na němž se letos střídají kapely jako Slyer, Amon Amarth či Bring Me the Horizon, se však všichni stávají, řečeno slovy onoho německého studenta, jednou velkou metalovou rodinou.

Bronislav Jaroš