Přesto jsou členové posádky, kteří letí poprvé, trochu nervózní. Co kdyby náhodou se balon nabodl na blízkou špičatou zámeckou věž. Navíc se přišlo podívat tolik diváků.

Pak zkušený pilot David Línek, který se svým týmem vyhrál mistrovství republiky a vloni byli ve Spojených státech 21. na mistrovství světa závodů horkovzdušných balonů, zkušeně vyhodnotí počasí a zavelí: „Už můžeme jít na to." Vyšlehnou hořáky a obří koule se plní. K pilotovi do koše nastupuji spolu s novoměstskou místostarostkou Bronislavou Malijovskou a krajskou radní pro zdravotnictví Janou Třešňákovou.

Krásný pohled
Než se nadějeme, koš se odlepuje od země. Balon jde k mrakům docela rychle a s námi se loučící přihlížející jsou za chvíli jen tečky. Krásný pohled na kulisu náměstí, novoměstský zámek a vůbec na celé město nás ale provází ještě dlouho. Celý širý kraj pod námi, kam až oko dohlédne, a my nad ním v „prázdnu" jen v proutěném koši.

„Teď vám řeknu, jak se to ovládá, kdyby se mi náhodou něco stalo," tváří se vážně Línek a my, pasažéři, se po sobě trochu nervózně podíváme. „Tady tím se topí," ukazuje na dvě páčky pod hořáky. „Mohu si to zkusit," ptá se Bronislava Malijovská a přifoukne balon. „A teď už mě nepotřebujete," směje se Línek.

Přesně před 230 lety ve Francii se bratři Montgolfiérové poprvé vydali balonem k obloze. Takové výročí a my právě při něm můžeme být na nebesích. Proč? Letíme v rámci projektu 100 startů, do něhož jsou zapojeni vzduchoplavci po celé republice.

„V poslední době se bohužel stalo, že spousta provozovatelů balonů se zaměřila jen na komerční létání. Koupili si velké balony a létají jenom kvůli penězům. Snaží se nabídnout co nejlevnější letenky, do koše berou více pasažérů, než je povoleno, nedodržují předpisy, zkracují dobu letu. My se snažíme veřejnosti ukázat, že létat by se mělo hlavně pro radost, že nás to prostě baví a že také pasažéři mají možnost si let užít. Abychom na to upozornili, nastartovali jsme tento nekomerční projekt," vysvětluje David Línek.

Jen ticho
Balon nás pomalu unáší směrem k Opočnu. Pozorujeme, jak se slunce snaží rozervat mraky u přehradní nádrže Rozkoš. Jenže se mu to daří jen na chvíli. Tady nahoře je absolutní ticho. Neruší ho ani dole jezdící auta, jen občas plamen hořáků. „Jaké tady máme krásné zdravé lesy," podivuje se při pohledu na zem místostarostka.

Jsou vidět Spy, za chvíli se blíží Bohuslavice nad Metují. Pak spatříme zbytek týmu, který jede po silnici, aby nás po „pádu" našel. U obce Pohoří klesáme a slyšíme, jak na nás obyvatelé volají. Vzduchoplavci jim mávají a odpovídají hlasitým: „Ahój."

Šeří se a pilot přemýšlí, kde přistane. Vybírá si louku u nádraží v Opočně. Z hradla vykukuje nádražák, mává a zdraví nás do nebe nad sebou. Hrc! A jsme dole. Ani nebyly potřeba druhé rezervní kalhoty pro případ, kdyby náhodou. Naopak, chtělo by se letět ještě dál. To byla krása, uklidnění a vzrušení zároveň. Tak to je ten pocit, ta radost, pro kterou se létá.