Díky pozvání skalických přátel jsem věděl, že budeme poslouchat co do počtu opravdu velký sbor z Varšavy, Chór Akademicky Uniwersytetu Warszawskiego, česky: Akademický sbor varšavské university. Současně se představil sbor „Pěj, příteli“ ze vzdálené Irkutské oblasti Ruska.

Trochu méně zkušený mladý průvodce pozval polské sboristy do chrámového prostoru a oni přicházeli. A přicházeli a přicházeli a zaplnili prostor před oltářem až k prvním lavicím. Bylo jich na šedesát a zvukově byl kostel nabitý, že to muselo být zvenčí vidět. Sledoval jsem práci sbormistryně Iriny Bogdanović, zaujala mě nejen krásou a vyzařující energií, hlavně však barvitými gesty a promyšlenou prací s každým ze členů sboru, jako by na svých prstech tahala za neviditelné nitky ovládání jednotlivých nástrojů a tyto nástroje se zcela poddávaly její moci, očima vetknuty do jejího zaklínajícího pohledu.

Po několika úvodních frázích z první části vigilií „Celonoční bdění“ Sergeje Rachmaninova bylo jasné, že setkání se Akademickým sborem Varšavské university je setkáním mimořádným. Od Pawla Łukaszewského jsme vyslechli žalm „Beatus Vir“ ze sbírky Sanctus Antonius a hymnus „Lux Aeterna“ Edwara Elgara, když si Akademický sbor z Varšavy vyměnil místo s komorním sborem o 16 lidech – 12 žen v orientálních úborech a 4 muži v košilích s orientálními ozdobami až z Irkutsku. Mou hlavou šly úvahy o tom, jak si se sborem z Varšavy zazpívat, protože jejich hudba vtahovala.

Co bych musel ve Varšavě studovat, abych se mezi ně dostal? A to už začaly znít energicky podané ruské lidové písně či písně autorské na lidový text, písně ukrajinské nebo běloruské ve sborových úpravách a nastudování. Sbor státní technické university v Irkutsku, který mně byl mnohem bližší svým počtem členů, svými pevnými hlasy a vzdálenou harmonií krásných písní rozhodně zaujal mou pozornost. Natolik, že jsem musel odhánět myšlenku – co bych musel studovat v Irkutsku…

Sbormistryně Galina Gilenova uváděla na pravou míru intonaci sboru půvabným gestem, kdy se lehce dotkla ukazováčkem levé ruky svého ušního lalůčku. Pokaždé to okamžitě pomohlo, její nástroje z ní také nespustili oka, i když se to možná nedalo postřehnout. Do spontánního potlesku vpadnul (stále spěchající) moderátor znovupozváním varšavského Akademického sboru, když přečetl pořadí skladeb závěrečné části vystoupení. Jako první však nezazněla ohlášená skladba a také další pořadí se změnilo. Výsostným právem sbormistra je změna tištěného programu podle situace a uvážení. Irina Bogdanović svého práva využila.

Sbor uvedl nejprve pro rozezpívání po přestávce snažší „Leć głosie po rosie“ (Leť hlase po rose) Marcina Wawruka, aby sáhnul po vrcholných číslech koncertu – nejdříve Karola Szymanowského čtvrtou píseň „Bzicem kunia“ (psáno v nářečí – Bičem koně) z cyklu písní Sześć pieśni kurpiowskich, z Kurpiowského kraje pod Mazurskými jezery, cyklus který patří k pokladům polské sborové tvorby a následně madrigal Bohuslava Martinů „Hej! Máme na prodej“. Při Szymanowském jsem očima polykal sbor a to, co se přede mnou rozvíjelo, včetně tenorového sóla, včetně sbormistryně Iriny, která jako zrcadlo odrážela celý sbor svýma očima a držela s ním každé slovo ve svém „sbormistrovském textu“. Při Martinů, nepochybně nejnáročnější skladbou celého koncertu, jsem neuměl zadržet slzy, jak nádherně jej zpívali. A ta intonační dokonalost – po všech stránkách vrcholné řemeslo.

Profesionální výkon na světové úrovni, současně mladistvé pojetí, studentsky veselé a profesionálně ukázněné. Naslouchajíc poslední skladbě Pragną oczki (Touží očka) ze sbírky Babie Lato významného polského skladatele a autora sborové hudby Stanisława Wiechowicze jsem si otíral svoje očka a přemítal o tom, co bych musel v té Varšavě studovat, abych si TAKHLE mohl zazpívat Martinů! Co? To už by bylo jedno!    Karel Vik