Při cestě do porodnice míjeli těžkou vojenskou technikou a nikdy nezapomene na pohled do očí zmateného tankisty. Sama tehdejší přeměně režimu na socialismus s lidskou tváří věřila a fandila. Tohle byla pro ni zrada. 

„A když si uvědomím, že jsme mohli o to dítě přijít nebo jeden o druhého… Stačilo, aby byl někdo z těch vojáků blbě naladěný… Hlavně nás bolela ta zrada, to jsme tedy hrozně těžko nesli,“ vzpomíná na chvíle, kdy se před 55 lety i malou obcí na Náchodsku prohnala armáda okupantů. Tehdejší Československo obsadily vojska Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy. 

Po dva dny s nastavenými fotoaparáty pozoroval noční oblohu i amatérský astronom Čestmír Černý, který má svoji observatoř v Křinicích.
Nad Broumovskem vyfotil Perseidy i vrtulník záchranářů letící k nehodě

Marta Kolisková spolu s manželem Karlem žila na boušínské faře od roku 1964 a čekali třetí dítě. „Měli jsme dvouletou a čtyřletou holčičku. 20. srpna jsem byla na kontrole u pana doktora a řekl mi, že to je v pohodě, že mám termín 25. srpna. Večer jsem se dívala na nějaký film a k ránu mě probudil hukot letadel,“ pamatuje si na podivný okamžik. Takhle brzy ráno cvičné lety nebývaly. Co se děje vzápětí objasnil její bratr, který se na faře se svým kamarádem učil na zkoušku. 

„Přiběhl a říká mi, ať si pustím rádio, že se něco děje. Tak jsem si ho pustila a už jsme to dostali naservírované natvrdo. Do toho přišel můj muž a říkal: Hele všeho necháme a pojedeme do porodnice, protože nevíme, co bude.“

Byla připravena na porod v lese, ale ne na tanky

Zatímco manžel vyjel na motorce, tak paní Kolisková společně se sestrou a s bratrem za volantem vyrazili ve stařičké Tatře 57 směrem na Jaroměř. „Vzala jsem si do tašky šňůru na pupík, nůžky, prostěradlo, protože jsem si říkala, je třetí dítě třeba přijde rychle a můžu taky rodit někde v lese,“ byla připravena i na tuto variantu.

Na co se ale připravit nemohla byla skutečnost, že cestu jim bude komplikovat vojenská technika polské armády. „Jeli jsme na Českou Skalici a tam už jsme slyšeli rachot těch tanků a transportérů. Byl to hrozný pocit, nevěděli jsme, co máme dělat. Samozřejmě, že nám neuhýbali, tak jsme kličkovali mezi nimi. Bylo nám ale jasný, že takto se po hlavní silnici do Jaroměře těžko dostaneme.“ 

Během válečných konfliktů byly v nemocnici umístěny tisíce zraněných vojáků. Po roce 1968 byla obsazena rudou armádou. Nyní jíž přes dvě dekády chátrá. Město marně hledá její využití. Po odchodu armády v roce 1991 budovu několikrát využily filmové štáby.
Zdravotnická pýcha monarchie v Josefově čeká na využití. Nyní se tam točí filmy

Naděje, že by cestu usnadnila sanita vzala za své při návštěvě zdravotního střediska. „Tam nám alespoň poradili, ať to vezmeme přes Říkov a Zvole do Josefova a tam už se nějak přes tu Pražskou ulici dostaneme do jaroměřské nemocnice,“ popisuje cestu, jež jí hned v první obci přinesla nezapomenutelný obraz, který má vrytý v paměti dodnes.

Nezapomene na hrůzu a děs v očích vojáka

Přijeli do Říkova, kde tehdy byl menší statek. Kousek pod silnicí byl sjetý tank a měl hlaveň namířenou do oken toho stavení. A u toho tanku stál mladý polský voják. „A jak brácha přibrzdil, tak jsem koukala z okénka a střetla se pohledem s očima toho vojáka. Do smrti nezapomenu na tu hrůzu a na ten děs, co měl ten kluk v těch nádherných modrých očích,“ vzpomíná, že mladíci v uniformách vůbec nevěděli, co se s nimi děje a kam jedou.

Když dorazili přes Josefov na jaroměřskou křižovatku Na Špici, tak se zdálo, že projet přes hlavní silnici je zhola nemožné. Směrem do vnitrozemí pokračovala totiž nekonečná kolona vojenské techniky. „Můj muž přijel na motorce za regulovčíkem a nějak se s ním domluvil, aby nás pustili. V porodnici byli úplně zděšení, jak jsme se tam dostali. Bylo asi půl osmé ráno a hned mě dali na porodní sál. Já už jen za oknem viděla helikoptéry,“ popisuje vypjaté okamžiky krátce před porodem. „Věděla jsem, že to je průšvih. Chtěla jsem vědět co se děje, ale ona říkala, že teď musím mít klid. Těšili mě, ale mě to nedalo. My jsme tu tehdejší politiku žrali, všecko jsme to tak prožívali…"

Po dlouhých letech se opuštěný pivovar v Broumově otevřel veřejnosti a zájemci si mohli prohlédnout jaký je stav nevyužívaného objektu.
OBRAZEM: Měšťanský pivovar stále čeká na svoji šanci se nadechnout

Porod se nakonec protáhl až do odpoledne. Kateřina se narodila o půl druhé. „Dali mě pak na pokoj a za chvíli v radiu vyhlašovali, že se připravuje mobilizace. A to jsem si řekla, že to je tedy ouvej, protože to se taky už nemusíme vůbec s manželem a s dětmi taky vůbec vidět,“ vzpomíná na chmurné okamžiky, které se jí střídaly s radostí z právě narozené holčičky. 

Manžel sáhl po slunečnici, po zbrani naštěstí nemusel

Mezitím se manžel vrátil domů za dětmi a vůbec netušil, co se děje. „Telefon jsme tehdy neměli, a tak když bylo pět hodin odpoledne, tak se sebral a jel zpátky do Jaroměře. Do nemocnice mi přivezl slunečnici, kterou po cestě natrhal na poli. Od té doby jsou slunečnice moje velká láska,“ rozlije se Martě Koliskové po tváři úsměv.

Její manžel se jí později svěřil, že kdyby tehdy dostal do ruky samopal, tak by ho klidně bez výčitek použil a střílel. „To byl tak strašný děs z té zrady. Vždyť jsme Slovani a oni tak krutě, tak drze si přišli. To byla bolest, vyloženě velká bolest,“ drtil ji tehdejší vývoj situace.

Zástupy turistů jsou nyní ve skalním městě pod kontrolou. Vsadili zde na systém online nákupu vstupenek a maximální limit 400 návštěvníků za hodinu. Třetí rok fungování tohoto opatření přináší ovoce.
400 za hodinu a dost. V Adršpachu drží overturismus na uzdě limitem návštěvníků

Až do teď si 21. srpen připomínala každý rok s manželem. Letošní 55. smutné výročí okupace a radostné výročí narození dcery Kateřiny si už bohužel nepřipomene v jeho společnosti. Minulý týden ve středu odešel z pozemského světa, ve svém domově, kde byl do poslední chvíle ve společnosti milující rodiny.